Sobotní výlet do Průhonic začal srazem na metru Háje. Na místě byla první Stáňa – z její soupravy jsem na Kačerově zahlédla jen zadní světla. Po chviličce prý dorazila Jiřinka a pár minut po ní já jako třetí. Potěšilo mě, že nejsem poslední, protože jsem se s buzením spoléhala na manžela – a to víte, jak to dopadá, když něco svěříte mužskému... Vzbudil mě o deset minut později, než měl, čímž mě připravil o jednu třetinu času plánovaného na včasnou výpravu. Naštěstí pro mě holky z Hlavního nádraží dorazily ještě o metro později.

Začalo to tím, čím končí každá správná pohádka. Jídlem...

... a pitím.

Zachráněna Jiřinčiným vynikajícím štrůdlem od smrti hladem, protože vzhledem k manželskému incidentu popsanému v úvodu jsem nestihla řádnou snídani, jsem mohla s ostatními vyjít z vestibulu metra mezi sídlištní paneláky. Hned vpravo od nich se rýsuje zeleň, kam jsme měly namířeno. Povšimněte si též první zvířeny sedící na zábradlí.

Příroda je v Hájích doslova za humny.

Areál minizoo je častým cílem odpoledních procházek rodičů s dětmi. My jsme však měly namířeno dál.

Okolní parky jsou rozlehlé, leč autem se po nich jezdit nedá, a tak místní policejní hlídky využívají koně bez kapoty.

První ze soustavy zdejších rybníků, Milíčovský, byl vypuštěný.

Odsud nás Jiřinka kvapem hnala dál v obavě, aby ji nezmerčil nějaký kolega ze cvičáku a nezapojil ji do tréninku psů. Na tomto místě totiž často začíná tzv. stopa. Však jsme z nepříliš velké dálky zaslechly štěkot nějakých Betynčiných bratranců.

Pěkně zčerstva jsme se pustily do hloubi lesa.

Toto je v podstatě jediná fotka, na níž mi nikdo neutekl ze záběru. Snadno tedy spočítáte, že včetně mé macatosti se nás sešlo deset.

Jiřinka vám jistě popíše, v kterém z domů na obzoru bydlí. Jestli si dobře pamatuju, je to ten pátý od konce Prahy.

Na většině mých momentek je Jiřinka zezadu, jak něco vykládá naslouchající skupince. Při tomto zastavení se mi ji podařilo vzít aspoň z profilu.

Meandry Botiče se stříbřitě leskly ve svěží zeleni. Díky nim má okolní les relativně dostatek vláhy i v období sucha. Teď na jaře byl plný ptačího štěbetání.

Na chvilku jsme se zastavily na můstku před vchodem do Dendrologické zahrady.

Musely jsme počkat, než se na plácku před vraty otočí lesní traktor.

Tuhle siluetu hotelu v Průhonicích pozná určitě každý, kdo aspoň občas přijíždí do Prahy směrem od Brna po D1. Jen na něj od dálnice hledí z trošku jiného úhlu, víc zleva.

Netušila jsem, že se kousek od něj dá pod dálnicí projít.

A tady konečně máte první květenu. V jedné zahradě jsme viděly hrozny štědřence odvislého. Tomuhle dříve hojnému keři se prapůvodně říkalo lidově zlatý déšť. Dnes se takto označuje spíše zlatice (forsýthie), která jej v mnoha zahradách nahradila a jejíž živé ploty upoutají svými žlutými květy hned brzy zjara.

Vyšláply jsme nevelký kopeček a dorazily na parkoviště před Průhonickým parkem.

V pokladně u vchodu jsme si koupily lístky. Nevím, podle jakého klíče pokladní usoudila, kolik peněz má po kom chtít. Někomu prodala normální lístek za plnou cenu, někdo dostal důchodcovský, jiný zase studentský. Po mně po předložení invalidní průkazky nechtěla ani korunu.

A pak už jsme vstoupily do ráje květeny o rozloze 250 hektarů. Jako první nás přivítala tato mně neznámá křovitá chlupatice...

... a vůně kvetoucího kaštanu.

Za zatáčkou se nám otevřel pohled na novorenesanční zámek...

... a věž románského kostela Narození Panny Marie, nejstarší památky zdejšího areálu. Byl vysvěcen již v roce 1187.

Velmi neobvyklým květem se pyšnila exotická davidie listenová neboli šátkovník, původem z Číny.

Přírodě poskytla hezké pozadí historie.

Na řadu přišly pastelové barvy azalkových keřů.

Barvami park hýřil. Žlutá, oranžová, různé odstíny růžové...

Jako kontrast pak působila živoucí reklama na Black and White. Podotýkám, že Zlatka neměla ve své placatce žádnou exotickou whisky, ale poctivou domácí slivovici.

Zámek jsme postupně obešli...

... až k Podzámeckému rybníku. Průhonický zámek spolu s přilehlým Průhonickým parkem je Národní kulturní památkou a součástí světového dědictví UNESCO.

Teď na jaře ještě nemá cesmína červené plody, které jsou typickou vánoční dekorací. Její květy jsou dosti nenápadné.

Park byl založen v roce 1885 hrabětem Arnoštem Emanuelem Silva-Taroucou v členitém a malebném údolí potoka Botiče. Vybudováním jezů a přepadů spolu s rozšířením ploch rybníků vzniklo zdařilé vodní dílo.

Součástí parku je i nádherné alpinum.

Žluté pryšce a růžovofialové floxy mám na zahrádce také.

Ale o mnohých barevných květech jsem ani netušila, co jsou zač, snad s výjimkou devaterníku na posledním obrázku.

Rozkvetlá zídka byla fascinující.

A kvetly nejenom skalničky.

Botanická zahrada a genofondové sbírky na Chotobuzi, k jejímuž plotu jsme došly, jsou organizační součástí Průhonického parku, i když leží vně historického areálu. Současným majitelem zámku i přilehlého parku je totiž Botanický ústav AV ČR, neboť hrabě Silva-Tarouca prodal v roce 1927 z důvodu finanční náročnosti zámek i park československému státu.

Naše báječná ženská s klikou natočila skříňku hlasového informačního zařízení, od nějž jsme se pak dozvěděly, že zahrada se specializuje pouze na několik rodů kulturních rostlin, avšak má unikátně komplexní sbírky jejich genofondu, s cílem zachovat a dokumentovat staré historické odrůdy a vývoj šlechtění. Jsou zde kolekce například kosatců, pivoněk, denivek a růží.

Srnku, co ještě před chviličkou byla v záběru, už neuvidíte. Ale aspoň mi tento snímek poslouží jako ilustrační foto k dokumentování výsledku celoživotního úsilí hraběte Arnošta Emanuela Silva-Taroucy. Jedná se o park, který představuje vrcholné dílo českého přírodně-krajinářského slohu, mající světový význam.

Při plánování parku byly pečlivě vybírány průhledy na zámek.

Za další vyhlídkou se holky musely drápat k věži na kopec. Já jsem raději zůstala dole, abych se při zpáteční cestě nepřerazila o nějaký kořen, neskutálela se ze srázu a někdo pak nemusel sbírat moje kosti do igelitového pytle, abychom po sobě v přírodě nezanechávaly odpadky.

Nakonec jsme se všechny sešly pod kopcem ve zdraví, jen se mi nepovedlo dostat celou tlupu na jeden obrázek a musela jsem to vzít nadvakrát.

Kromě umělecko-historického významu je park cenný i z dendrologického hlediska. Sbírka domácích a cizokrajných dřevin zde shromážděných čítá okolo 1600 druhů.

DvojMacatice, neboli pořádný celý slepýš, žádná polovičatost.  Byla mu dost zima, takže se k okraji cestičky plazil docela pomalu, díky čemuž se ho podařilo zvěčnit i mně.

Park skýtá útočiště rozmanitým rostlinným i živočišným druhům, včetně vodního ptactva.

Zlatá rybko, splníš nám, prosím, přání?

Do současné podoby byl zámek přestavěn koncem 19. století.

Na jeho místě byla ve 14. století vybudována gotická tvrz.

Kroky nás zavedly na nádvoří...

... se zajímavými architektonickými prvky...

... a kašnou s kovanou ozdobnou mříží. Pokud jste někdo chodil v Praze do železářství U Rotta a tahle kašna vám připadá poněkud povědomá, nemýlíte se. Je to kopie té z Malého rynku. Za kašnou je vidět vchod do kavárny, kam jsme samozřejmě zašly na tradiční závěrečné občerstvení. Uvnitř ale byla na moje focení příliš tma.

Chloubou parku, která nás vlastně k jeho návštěvě právě začátkem května přivedla, je nevšední sbírka pěnišníků neboli rododendronů čítající okolo 8000 kusů ve 100 druzích a kultivarech.

Nutno podotknout, že někteří psí návštěvníci si co do počtu barevných odstínů s kvetoucími rododendrony a azalkami příliš nezadali.

Výsledek mého snažení zdokumentovaného na jedné se Zlatčiných fotek.

Jeden z ochotných návštěvníků nám udělal závěrečné hromadné foto před rozkvetlými rododendrony.

Pak už jsme zamířily k východu. Vstupní brána je na vnitřní straně doplněna motivy roubené lidové stavby s lomenicí a balkonem.

A tohle je poslední ohlédnutí se na vstupní bránu s obloučkovým štítem a domek vrátného při odchodu, definitivní fotografická tečka za průhonickými Šlápotami první květnovou sobotu.

Určitě se zase sejdeme někdy příště!