Část pátá: Za divy světa

Čas naší dovolené se nachýlil ke konci a na řadu přichází poslední díl reportáže. Je v podstatě už jen o návratu domů, jen s jednou zastávkou, ale zato na místě, které ovlivnilo celý starověký i novodobý svět. Vlastně ovlivňuje dodnes.

Kolébka sportu

Opustili jsme ostrovy, na nichž většina antických památek v průběhu věků vzhledem k četným zemětřesením vzala zasvé, a vydali se vstříc kontinentu.

Starověcí námořníci před vyplutím obětovali Poseidonovi, bohu moří, aby je uchránil od zkázy. Ti novodobí spoléhají na jiné prostředky.

Ani na Aiola, pána větrů se náš trajekt nemusel spoléhat. Lodní motory pracovaly na plný výkon a moře za námi jen pěnilo.

Asi o hodinu a půl později jsme již mohli pozorovat cíl naší plavby na pevnině. I když... Už jsme byli na ostrově, který člověk spojil s pevninou. Z tohoto nemalého kusu pevniny zase člověk naopak vytvořil ostrov. Ve starověku se na něm rozkládal známý městský stát, který dal jméno jednomu pražskému sportovnímu klubu, věčnému rivalovi Slavie.

V přístavu nazvaném podle nymfy Kylléne, která se podle báje starala na stejnojmenné hoře o maličkého boha Herma, bylo rušno. Konkurenčních trajektů tu byla celá řada.

My jsme naším autobusem spěchali do archeologického parku, zapsaného od roku 1989 na Seznam světového dědictví UNESCO. Areál tohoto svatostánku antického Řecka je opravdu rozsáhlý, zahrnuje nejen pozůstatky chrámů a dalších historických monumentů, stadion a archeologické muzeum, ale i osvěžující zeleň, jež v poledním žáru vrhala chladivý stín. Sifaka se zřejmě velikosti celého území zalekla. Pokud by totiž chtěla zhlédnout všechny významné objekty, musela by vymezený časový limit prosprintovat. A tak raději zvolila prohlídku přilehlého městečka, zatímco já jsem se v doprovodu jedné dvojice z našeho zájezdu vydala okukovat historické památky.

Největší chrám v posvátném okrsku byl zasvěcen nejvyššímu bohovi Diovi. Na jeho počest se pravidelně konaly náboženské slavnosti, spojené s pořádáním nejslavnějších sportovních her. Ty první, o kterých se dochovaly záznamy, se datují do roku 776 př. n. l.

V chrámu stávala nějakých 13 metrů vysoká Diova socha, kterou ze slonoviny a zlata na dřevěném jádře vytvořil roku 433 před naším letopočtem mistr Feidiás. Socha se do dnešních dnů nedochovala, známe ji jen z popisů a různých vyobrazení. Tento model je umístěn ve zdejším archeologickém muzeu.

Požáry, které v roce 2007 sužovaly celé Řecko, zachvátily i tuto oblast. Plameny málem zničily kultovní místo světového sportu včetně těchto tří krásných cypřišů. Hasičům se podařilo zabránit zkáze jen s vypětím všech sil a snad i za přispění samotného Dia, který držel nad svým svatostánkem ochrannou ruku a na poslední chvíli otočil vítr směrem od něj.

Znáte z televize. Doplňte si obrázek Héřina chrámu o dívky oděné v bělostné roucho antických kněžek, kónické zrcadlo, sluneční paprsky a jednu pochodeň.

Další ze zdejších sportovních symbolů – Brána borců. Jí procházeli starověcí účastníci her na stadion pro údajně až 45 tisíc diváků.

A tady, na východním štítu Diova chrámu, vystaveném v archeologickém muzeu, máme toho, kdo podle jedné z pověstí za to všechno může. Ta nejvyšší figura je pochopitelně Zeus. Není divu, když vidí to šílenství, co každé dva roky mezi sportovními fanoušky propuká, že neví, kde mu hlava stojí. A vpravo od něj je muž, po němž byl celý poloostrov pojmenován. Cherchez la femme, aneb za vším hledej ženskou. Aktérka našeho příběhu, proslulá svou krásou, stojí vpravo od svého budoucího manžela. Jenže s tou svatbou to nebylo tak jednoduché. Královský otec oné dámy, v sousoší nalevo od Dia, byl pevně rozhodnut svou dceru nikdy neprovdat, protože jakási věštba pravila, že jeho zeť se stane příčinou jeho smrti. A tak každého nápadníka vyzval k soutěži v jízdě s koňským spřežením s tím, že poražený propadne smrti. A porazit krále nebylo jen tak, protože měl od svého otce, boha války Área, kouzelné koně. Nicméně náš hrdina nebyl žádný nýmand, jemu daroval okřídlené koně pro změnu Poseidon, bůh moří. Navíc na jeho straně stála vdavekchtivá kráska, která přemluvila královského vozataje, aby u otcova vozu uvolnil zákolníček. To je ta postava klečící u spřežení na snímku zcela vlevo a zpola zakrytá návštěvnicí, co mi vlezla do záběru. Jak vidno, kam čert nemůže, opravdu nastrčí bábu – obrázek to dokazuje hned dvakrát. Jak závod dopadl, si jistě domyslíte. Král je mrtev, ať žije král. Ten nový prý na památku založil věhlasné hry.

Mezi nejvzácnější exponáty archeologického muzea bezesporu patří Hermés nesoucí malého Dionýsa. Sochu vytvořil jeden z nejslavnějších sochařů 4. století př. n. l. Praxiteles a byla objevena v Héřině chrámu.

Čas vymezeného volna se nachýlil a já jsem se vydala hledat svého slepeckého lemura. A hádejte, kde jsem ho našla – samozřejmě, u jídla! Toto je Sifačin zážitek z kolébky sportu.

Autobusem jsme odjížděli kolem poledne za čtyřicetistupňového vedra, jak dokládá Sifačin snímek. Uvnitř naštěstí panovalo příjemnější prostředí.

Po dvou a půl hodinách jízdy na sever jsme dorazili do třetího největšího města v Řecku, přístavu, z něhož odplouval náš trajekt domů.

Loď, tentokrát společnosti Anek, měla jako obvykle několik hodin zpoždění, takže jsme notný čas strávili v prostorách přístavního terminálu. Já jsem ho, utahaná a hladová, půlku proklimbala, zatímco Sifaka šmejdila po všech koutech a pilně fotila.

Konečně jsme se dočkali a mohli jsme se nalodit...

... a z paluby kontrolovat, zda do útrob trajektu řádně vjel i náš autobus.

Slunce se klonilo k západu, když jsem, už najezená a v lepší náladě, při odrážení od břehu vzala zase do ruky svůj foťáček.

Na závěr dne nás čekal ještě jeden div světa, tentokrát z oblasti novodobé architektury – most spojující pevninské Řecko a poloostrov přes záliv zakusující se od Jónského moře až k šíji na severovýchodě poloostrova, hluboký v těchto místech 65 metrů. Byl pojmenován po řeckém premiérovi, který jako první už v roce 1880 navrhl vybudování mostu. Lidi jsou vážně divní. Tam, co je pevnina, chtějí projíždět lodí a budují průplav, tam, kde je moře, chtějí mít silnici a budují most.

Most byl postaven tak, aby odolal mohutným zemětřesením i silným větrům. Je dlouhý 2880 m, široký 27,2 m a má dva jízdní pruhy v každém směru. Stavba byla naplánována v roce 1990, započala v roce 1998 a slavnostně byl most otevřen v roce 2004, u příležitosti konání největšího sportovního svátku právě v Řecku. I když konstrukce vypadá jednoduše, technické provedení je naprosto unikátní. Čtyři pylony nejsou ukotveny ke dnu, ale položeny na speciálně vyztužené mořské dno. V době svého dokončení to byl nejdelší zavěšený most na světě.

Chtěla jsem udělat ještě dva tři snímky, když foťáček začal stávkovat. Jak se ukázalo, poprvé za dobu, co ho používám, se mi podařilo zaplnit paměťovou kartu. Nezbylo než zajít do podpalubí a „vysypat“ ji do počítače.

Všude dobře, doma nejlépe

Poslední večer na lodi jsme dlouho do noci se Sifakou trávily na palubě. Podle času a mapy jsme v tuto chvíli míjeli ostrůvek Paxi.

A taky jsme vzpomněly na jedny pražské Šlápoty. Tehdy nás Sifaka vyfotila u vltavského přívozu, nyní zachytila dvě ze šlápotek na námořním trajektu.

Svítání zastihlo Sifaku již na nohou, zatímco já jsem ještě vyspávala v podpalubí.

Na snídani si poloopice zašla sama.

A cestou ještě stihla vyfotit bazén, než si ho zokupovala Macatice.

To na sebe, toť se ví, nenechalo dlouho čekat. Sotva jsem se probrala a zcivilizovala, moje kroky zamířily přímo k němu.

Na rozdíl od Sifaky jsem neměla pořádnou snídani, a tak jsem se vydala do lodní restaurace na rybu.

Myslela jsem, že po obědě si ještě zaplavu, ale bazén už byl vypuštěný a nad ním natažená síť. Zklamalo mě to, nechápala jsem, proč ukončili provoz bazénu tak brzy, a byla jsem ráda, že jsem ho využila aspoň jednou hned dopoledne.

O hodinu později jsem počínání posádky pochopila. Její členové měli aktuální předpověď počasí a věděli, do čeho plujeme. Bleskově se zatáhlo a vítr nabral na síle, po palubě začaly létat plastové židle, které obsluha nestačila včas sklidit, a éterem se neslo mnohajazyčné hlášení o zákazu vycházení ven. Od naší průvodkyně, kterou jsme v podpalubí se Sifakou potkaly, jsme ho vyslechly i v češtině.

Zatímco venku zuřila čina, procházely jsme se v podpalubí zešeřelými interiéry s pohupující se podlahou.

Kavárně na přídi by slušel název „Studie v šarlatové“.

V jednom závětrném koutku jsem se odvážila vystrčit nos. Otevřít dveře proti větru dalo dost práce – dokonce jsem si pomyslela, jestli nejsou nějak zabezpečené, aby tudy nikdo nemohl vyjít ven.

Sifaka si dala oblíbené frapé, ale já jsem se s houpající se půdou pod nohama necítila úplně nejlíp. Nechtěla jsem riskovat mořskou nemoc před celonoční jízdou autobusem a šla jsem si raději lehnout. Za chvilku jsem usnula a zbytek cesty v podstatě prospala.

O dvě a půl hodiny později jsme za deště vplouvali do známého přístavu.

Tohle panorama jste už viděli v prvním dílu reportáže – Katedrála svatého Cyriaka a zelená kopule Kostela svatého Poutníka a Terezy.

Všichni cestující, včetně těch čtyřnohých, se chystají opustit loď. Na obzoru vlevo je vidět šroubovice střechy Kostela Nejsvětější Svátosti, tentokrát o něco zřetelnější, protože není focená v protisvětle.

Obložena všemi příručními zavazadly vystupuju z trajektu.

Ani našemu autobusu to tentokrát netrvalo dlouho. Rychle nasedáme a popojíždíme přístavem kolem zakotveného Minoanu. A já začínám umlsávat sušenou zeleninu.

Míjíme Lazzaretto, po kterém Ajanka toužila v prvním dílu reportáže.

Poslední zahraniční snímek naší cesty patří vlnám na pobřeží.

Pak následoval už jen pohyb převážně lehem vpřed, jak se vyjádřila Sifaka v jednom ze svých komentářů. Zpáteční cesta mi dala dost zabrat a Sifaka mě musela z autobusu přímo vyšťouchat. Byla jsem jako vyoraná myš, takže i na metro mě musela nasměrovat.

Vrátili jsme se šťastně domů. Požáry jsme nezažili, zemětřesení nás minulo o měsíc, skalnímu sesuvu jsme se vyhnuli o týden.

A předzvěst středomořského hurikánu, neboli medikánu, Zorbas nás lízla jen okrajově, i když i to stálo za to.

Definitivní tečka za naším velkým putováním. Bylo fajn a budeme dlouho vzpomínat.

Jak se říká – všude dobře, doma nejlépe!

Otázky na závěr

1 Jak se jmenuje ostrov-neostrov, na kterém jsme strávili poslední den v Řecku a po kom byl pojmenován?

2. V jakém městečku se nachází archeologický park popsaný v reportáži jako kolébka sportu?

3. Který starověký div světa je v reportáži popsán?

4. Z jakého přístavu vyplul náš zpáteční trajekt?

5. Jaká dvě města spojuje most – moderní div techniky, který jsme viděli nedlouho po vyplutí zpátečního trajektu?

A jako obvykle bonus pro hádankářské maniaky:

1. Jak se jmenoval starověký městský stát, který dal jméno známému pražskému sportovnímu klubu?

2. Jak se jmenuje v novodobé řečtině přístav, kde jsme přistáli po plavbě z předchozí ostrovní destinace?

3. Jak se jmenují aktéři pověsti zobrazené na východním štítu Diova chrámu?

4. Jak se jmenoval náš zpáteční trajekt?

5. Jak se jmenuje most popsaný v reportáži?