V sobotu 12. října se konaly poslední letošní STOBí šlápoty. Jejich iniciátorkou a patronkou se stala Eva Coumba díky své výzvě Vydáme se na pouť k virtuálnímu putování do Santiaga de Compostela. Jedno z nástupních míst na svatojakubskou cestu je v Praze na Zbraslavi, která se proto stala i výchozím bodem naší výpravy.

Já s Jiřinkou, Stáňou a Kristýnkou jsme si daly sraz na Kačerově. Kupodivu jsem na místě byla jako první já, hned po mně přišla Stáňa s Kristýnkou.

Za chviličku dorazila i Jiřinka, a tak jsme se hned vydaly na nedalekou vlakovou stanici. Přestože jsem tudy šla poprvé v životě, díky nastudované Google mapě jsme cestu našly snadno.

Děvčata z Vysočiny a Hradce jela na Zbraslav vlakem rovnou z Hlavního nádraží, my jsme k nim přistoupily.

Ve vlaku se nás sešlo celkem osm. Na zbraslavském nádražíčku na úpatí keltského hradiště Závist jsme už vystoupily jako jedna skupina.

Zamířily jsme k mostu Závodu míru, který vede od Závisti na Zbraslav a je prvním mostem přes Vltavu na území Prahy, počítáno po proudu řeky. I když jsme ho viděly už zdálky, hned na začátku jsme trošku zabloudily, protože malé schůdky odbočující z hlavní značené stezky nahoru unikly naší pozornosti. Naštěstí jsme s Jiřinkou věděly, že na druhý břeh se jinudy dostat nelze, takže když nás cesta vedla pod most a pak dál podél Vltavy, včas jsme se vrátily.

Nedaleko za mostem jsme prošly kolem Ottovy vily, kterou dal postavit známý nakladatel a vydavatel Ottova naučného slovníku. Z vily toho přes zděný plot moc vidět nebylo, jen kousek zahrady skrz tepanou mříž na vratech.

Na konci ulice se nám už otevřel pohled na náměstí se zámkem, v jehož areálu je i kostel sv. Jakuba, kde tato větev svatojakubské cesty začíná.

My jsme však zámek nechaly stranou a vydaly se rovnou po červené turistické značce do prudkého kopce na vrch Havlín s vyhlídkou Karlův stánek.

Nahoře se nachází i zbraslavský hřbitov, kde je mimo jiné pohřben Jaromír Vejvoda, autor po celém světě proslavené polky Škoda lásky.

Podél hřbitovní zdi vedla silnička, ač malá, o víkendu poměrně rušná. Musely jsme se vyhýbat několika autům.

Na vhodném místě jsme se zastavily a daly si kousek Murielina koláče.

Tentokrát jsem na rozdíl od Náměště nezaspala a vyfotila ho, jak vypadá ještě v krabičce.

Silnička vyústila na ještě rušnější velkou silnici. Zpestřením byla oplocená farma s ovcemi, kozami, ba i klokany, Ti ale byli hodně v dálce. Jeden výstavní exemplář kozla přišel až k pletivu a nadšeně žral zelené listy Jiřince z ruky. Smrděl jako – inu, jako kozel.

Z hlavní silnice jsme naštěstí záhy odbočily na místní komunikaci směrem do Radotína. Tady už byl provoz minimální.

Minuly jsme horní okraj přírodní památky Krňák, tůně tvořené mrtvým ramenem Berounky na místě bývalého soutoku s Vltavou pod zbraslavským zámkem.

Do Radotína jsme musely přejít přes Berounku po lávce, což za nepříznivých povětrnostních podmínek zřejmě může být docela adrenalinové dobrodružství.

My jsme naštěstí měli nádherné počasí a bezvětří a v Berounce se odrážela modrá obloha.

V Radotíně se zrovna konala pouť, hrála hudba, kde to bylo možné, stála spousta stánků a všude bylo plno lidí.

Při té příležitosti jsme se mohly podívat i do otevřeného barokního kostela sv. Petra a Pavla, stojícího na břehu hned za lávkou.

U stánků se daly koupit tradiční i méně tradiční pamlsky.

A také různé oříšky a suché plody. Na cenovkách byl uveden i doporučený způsob použití. No, já bych to viděla daleko jednodušeji: snězte, než vás předejde někdo jiný a nenechá vám ani kousek.

Nechyběly ani balonky kýčovitých barev a všemožných tvarů.

Jiřinka si koupila slanou kroucenou tyčku.

Sluníčko pěkně hřálo. Kdo měl krátký rukáv, neprohloupil.

Trhovci nabízeli své zboží nejen na plácku před kostelem. Zde se prodávala zelenina a ovoce.

Chvilka zastavení na kraji Radotína – jsme komplet, nikdo se neztratil.

Opět krpál vzhůru. Zvláštní – proč se do lesů v tomto kraji člověk musí drápat do vršku?

Krátký odpočinek k vydýchání na vrcholku kopce potřebovali všichni.

Podzimní barvy byly nádherné.

Listí v korunách stromů ve slunečních paprscích babího léta přímo zářilo a a jeho závěje na zemi vytvářely zlatý koberec.

Snímek jako vystřižený z Pejsčiny fotogalerie Tváře přírody. Stromového ptakoještěra se zlatým okem mi zvěčnila Jiřinka.

Zdejší doubravy a jejich teplomilná flora na svazích nad údolím Berounky jsou významným krajinným prvkem a jsou chráněny jako přírodní rezervace.

Ze stínu lesa jsme vyšly na prosluněnou polní cestu.

Koně z pastviny nás přišli pozdravit až k ohradě. Z elektrického proudu si zjevně nic nedělali.

Jiřince nebylo kvůli chřipce zrovna nejlíp, a tak Eva na rozcestí Sulava operativně změnila plán a rozhodla, že se vydáme nejkratší trasou do Černošic na vlak. Na směrovkách je u cesty zpátky do Radotína a Zbraslavi a u pokračování opačným směrem na Vonoklasy a Karlštejn vidět symbol svatojakubské mušle, znamení toho, že se jedná o oficiální etapu pouti do Santiaga de Compostela. My jsme po ní tedy ušly úsek dlouhý 7,5 km.

Když jsem Evu odmanévrovala dva kroky dozadu, aby nezakrývala Kristýnku, opět se mi povedlo dostat do záběru všechny členy naší skupiny. Sebe samozřejmě ne, samospoušť nemám.

Hned kousek za rozcestím rostla přímo u cesty tahle krásná bedla. Nálezkyně prohlásila, že do Hradce ji s sebou nepotáhne, tak jsem se jí hned zmocnila já. Večer houba skončila na pánvi a poté v mém žaludku. Mňam!

Co jsme vyšplhaly nahoru, musely jsme zase sešlapad dolů. Cesta byla dosti příkrá.

Lemovaly ji hezké nové domky.

Dole mě zaujala visutá pelargoniová výzdoba.

Od kostela Nanebevzetí Panny Marie a nedalekého památníku obětem 1. a 2. světové války už to byl na nádraží jen kousek. Zatímco ostatní se vydali do místní osvěžovny naplánovat ještě nějakou procházku, já s Jiřinkou jsme počkaly na vlak do Prahy, zpožděný kvůli nehodě na trati.

V metru z Hlavního nádraží Jiřinka pookřála. Společnost nám dělala slečna ze psího útulku s náramně přátelským, zvědavým a hravým bílým svěřencem.

Na Hájích Jiřinka navrhla zajít do cukrárny na kafe. Tradiční tečka na závěr tedy nechyběla ani v tomto případě.

Jako pozornost z tohoto pěkného výletu jsme si všechny odnesly malou pozornost od Jiřinky – svatojakubskou mušli hřebenatku, dokonce i s perličkou.

Dalších pár hezkých fotek můžete vidět v Evině fotogalerii.

To byla poslední letošní akce STOBích šlápot, ale už spřádáme plány pro příští rok. Prvním jarním výletem by měl být výšlap na horu Říp pod vedením Stáni Nevzdavatse. Připojte se k nám, rádi poznáme i nové tváře!