Jistě neuniklo vaší pozornosti, že poslední květnový víkend se rozhodly tři stobačky uskutečnit odloženou oslavu narozenin dvou z nich, majících jako své znamení Býka. Koronavirus, vládní restrikce i problémy zaměstnavatelů a následné změny šichet poněkud zamávaly s našimi původními plány, nicméně při první možné příležitosti, hned ten víkend po otevření vnitřních prostor hospod, jsem sedla do žlutého Regiojetu směr Ostrava.

V Olomouci jsem nabrala Ajanku, která naši výpravu mohla pojmout jako narozeninovou párty a oslavu svého svátku v jednom. Pro začátek střídmě – ještě v roušce, připraveno má jen latte a pramenitou vodu.

 Už si pro nás jde a maluje si svět na růžovo – samozřejmě Sifaka, třetí do party. Vyfotila svinovské nádraží z Mostů.

 Divadlo Aréna, jehož poutač před nádražím Sifaku spolu s kvetoucím stromem zaujal, si pro letošní sezonu zvolilo opravdu příznačný název: Rok ztrát a nálezů.

A tady už kráčíme po peróně Siface vstříc.

U Sifaky doma jsme roušky hned shodily a následoval opravdový přípitek Bohemia sektem.

Ajanka vybalila překvapení pro místní lemury – makové a skořicové rohlíčky.

Mlsné poloopice se na ně hned vrhly. Zřejmě v obavě, aby nevyplundrovala celou krabičku naráz nebo abych neměla tendenci jí s tou dobrotou pomoct, nás Sifaka vzápětí začala honit ven na naplánovanou vycházku, pod velmi průhlednou záminkou, že jinak bychom nestihly všechno řádně projít a okoukat. Po vzoru špatných autorů povídek teď předjímám věci budoucí a p. t. čtenáře upozorňuji na neblahou okolnost, která měla téměř fatální důsledek pro tuto reportáž, a to jen kvůli drobné události, jež vzhledem k tomuto spěchu před odchodem nenastala. Leč v tuto chvíli nikdo z nás netušil, v jak trudné situaci se ocitneme.

Začátek tedy proběhl skvěle. Počasí nám přálo, a tak po krátké jízdě lokálkou jsme vystoupily v oblasti Dolních Vítkovic. Do komplexu industriální architektury jsme prošly kolem hudebního klubu Heligonka.

Do vnitřního areálu, kde se mezi lety 1828 až 1998 těžilo uhlí a tavilo železo, je volný vstup. Přešly jsme po dřevěné Jantarové lávce, jejíž název upozorňuje na historickou obchodní Jantarovou stezku mezi Baltským a Severním mořem na straně jedné a Jadranem na druhém konci, která nedaleko odsud vedla.

Měly jsme odsud výhled na těžní věž a starou kotelnu.

Huba bez roušek holkám jela, ale aspoň ten bezpečnostní odstup dávaly.

V areálu jsou k vidění nejrůznější konstrukce a budovy –vysoká pec, výrobna železa, koksárenská baterie, plynojem, těžní věž, všeliké chladiče, dopravníky, násypky...

Otvíraly se nám průhledy na průmyslové objekty přidružených staveb. Některé konstrukce vypadají zrezivěle, ale jsou tak zakonzervované schválně, aby imitovaly historický vzhled. V pozadí vykukuje vysoká pec s nástavbou.

Vysoká pec z blízka s hlavou naší výpravy z ještě větší blízkosti.

Nebýt nás, byl by areál liduprázdný.

Původní komplex těžké průmyslové výroby od těžby uhlí přes úpravnu a výrobu koksu až po produkci surového železa se proměnil nejen v muzeum pod širým nebem a zajímavé místo k procházce, ale i v jedinečné vzdělávací, kulturní a společenské centrum. Jsou zde hudební a umělecké dílny i prostory pro sportovní vyžití, například lezecká stěna. Na obrázku je vpravo vidět násypka a vlevo od ní plynojem.

Plynojem byl přebudován na multifunkční aulu Gong. V době naší návštěvy byla zavřená, ale skrz sklo jsme mohly nahlédnout do interiéru v přízemí.

Ve skleněné výplni plynojemu se odráží Malý svět techniky, který je plný zábavných a vzdělávacích předmětů pro dětské návštěvníky.

Malý svět techniky se skryl vpravo mimo záběr, vzadu však vykukuje podobná atrakce pro dospělé – Velký svět techniky. Nenechte se zmást, není to lesík za posledními budovami areálu, ale stromy odrážející se ve skleněné stěně tohoto edukačního centra.

Tak – a přesně v tomto okamžiku, kdy jsem vyfotila jednu z mnoha zdánlivě rezavých konstrukcí a chystala se jít vyfotit zblízka Tramvajovou kavárnu, skrývající se v popředí, se osud naplnil. Doslova – zaplnila se mi karta ve foťáku. A já jsem si uvědomila, že jsem ji „nevysypala“ do počítače, jak jsem původně měla u Sifaky doma v plánu.

Sifaka hbitě vytáhla svou techniku a zdokumentovala moje nešťastné halekání.

A taky místo mě vyblejskla detail zavřené Tramvajové kavárny, zatímco já jsem se snažila z karty ručně vymazat alespoň několik obrázků, abych měla místo na pár dalších záběrů.

Tak takhle se podle Sifaky v Ostravě čeká na tramvaj...

Zatímco já jsem se věnovala paměťovému zařízení, Sifaka se s mobilem točila jako holub na báni. Areál Dolních Vítkovic je skutečně samé železo.

A tady je vzadu na obzoru v průzoru za násypkou ještě jednou skleněná budova Velkého světa techniky s odrážejícími se stromy.

Boj s kartou pokračuje...

S chladičem v pozadí jsem konečně zvítězila a trochu místa se na kartě uvolnilo. Nicméně rozhodla jsem se šetřit ho na vyvrcholení dne, takže v roli hlavního fotodokumentaristy pokračovala i nadále Sifaka.

Vyrazily jsme k další štaci. Tou bylo v době koronaviru populární autokino.

Šlápoty na Jantarové stezce.

Koroně zmar, přátelství zdar! aneb Selfie tři Grácií z mostu u Karoliny s ostravskými Hradčany v pozadí na horizontu. Pro ouřední šťouraly předem upozorňuju, že všechny tři jsme členy jedné (stobácké) rodiny, a tak se dvoumetrový bezpečnostní rozestup na nás nevstahuje.

Z mostu jsme obdivovaly domeček na lampě – na levém snímku u dolního okraje – a uvažovaly, jak se tam asi dostal. Nejspíš z výškové plošiny při údržbě osvětlení. Nápad je to hezký.

A to už je závěr naší kulturně-technicko-edukačně-pohybové exkurze – tramvajová zastávka Karolina s okolním parkem. Pod rouškou není vidět, jak mi v očekávání nastávající gurmánské části tečou sliny jako Pavlovovým psům.

V restauraci Ellas jsme zasedly k opulentnímu řeckému menu. Na snímku je zatím jen předkrm! Ještě štěstí, že se mi povedlo nějaké to místo na kartě vyštrachat. Nenechavá lemuří pracka vpravo dole dává tušit, že moje zástupkyně nemá v tuto chvíli na nějakou fototechniku ani pomyšlení.

Hlavní chod – obří porce gyrosu. Gyros v metaxové omáčce v misce vlevo neměl chybu.

K pití jsme měly malou karafu vína a limonády a hlavně velký džbán vody s citronem. Dolévání sklenic se během cvakání spouští obou fotografek hbitě a zručně ujala Ajanka.

Zlatý hřeb pozdního oběda a v podání Ajanky převrácení Ferdyše Pištory k hlavonožcům,. Sifaka získala další ovečku do stáda jedlíků chobotnic. Ač představitelka hlavní role avizovala, že z mořských potvor dává jen krevety, při pohledu na tento talíř neodolala, ochutnala a pak už jen zálibně pomlaskávala.

Tento ozdobný detail ve tvaru Athéniny sovy, symbolu Řecka, vyfotila na toaletách Sifaka speciálně pro mě.

Varování!
Následující obrázek bude velmi drastický pro milovníky sladkostí a může jim způsobit duševní trauma!!!

Řecké dezerty jsou opravdu mňamózní. Kataifi, galaktobureko, baklava, řecký jogurt s medem, nakládané višně...

Po dobrém jídle je čas na dobrou kávu. Naše kroky vedly do kavárny Daniel zařízené v retro stylu.

Záhy se náš stolek zaplnil objednanými nápoji.

 Nicméně to nám nebylo dost. Nabídka drinků s akční slevou nás samozřejmě zlákala. Nejvíce naši pozornost upoutalo tajemné Pocco Locco.

Ani Ajanka nevygooglila jeho složení. Nakonec jsme se zeptaly obsluhy, ovšem výsledná informace nám po chuti moc nebyla, takže jsme zvolily mnohem obyčejnější Piňu Coladu.

Čas v družné zábavě bohužel kvačil, nakonec bylo všechno vypito a musely jsme doprovodit Ajanku na poslední vlak domů.

Šlápoty opět nezklamaly – náš výlet dal dohromady 14 322 kroků.

Já jsem se zdržela až do neděle. To jsme před mým odjezdem zašly se Sifakou ještě tradičně do kočičí kavárny.

Bílá pěna na latte a černá čičina tvořily pěkný kontrast.

I panna cotta a tiramisu daly dohromady zajímavou barevnou variaci.

Sifaka si svoje tiramisu opravdu vychutnávala.

Domů jsem si přivezla kus výborného sýra s modrou plísní, který ve mně zmizel dřív, než jsem ho stačila zvěčnit.

Krabici vynikajících čokoládovokávových bonbonů – škoda, že nemůžete cítit tu vůni.

Závěs z dřevěných soviček, který už zdobí sloupek mého pracovního prostoru.

A o kilo živé váhy víc, než když jsem odjížděla – ovšem po týdnu z něj už naštěstí nic nezbylo.

Zanedlouho se doufám zase sejdeme na Řípu – a nejn my, ale i mnoho dalších stobaček.