Poslední červnová sobota byla ve znamení prvního pokoronavirového výletu Stobích šlápot. Stáňa nás pozvala na pověstnou horu Říp, kterou tak proslavil mýtický praotec Čech svým propagandistickým, sliby a vyhlídkami na zářnou budoucnost prošpikovaným proslovem, jehož úspěch by mu mohl leckterý dnešní politik jen závidět.

Záhy se ukázalo, že tento výlet bude tak trochu pro kočku. Tedy spíš hravé a přítulné kotě, které nás radostně vítalo, sotva jsme jako první přibyvší posádka s Jiřinkou a ostravsko-olomouckou buňkou vystoupily z auta.

Brzy se na parkoviště u Ctiněvsi začali sjíždět i ostatní. Naše výprava byla sice méně početná než družina bájného praotce, nicméně i šestnáct, kolik se nás nakonec sešlo (o kočce nemluvě), je docela úctyhodné číslo.

Stáňa nás nepřivítala nějakým zprofanovaným mlékem a strdím, ba ani profláknutým chlebem a solí, ale daleko onačejšími mňamkami a plody úrodného Polabí. Fotodokumentace se v tuto chvíli ujala moje zástupkyně Sifaka, protože jak jde o něco k snědku, má Macatice okamžitě důležitější věci na práci.

A Jiřinka nás zásobila ochrannými pomůckami – podle pravidla: když si vezmu deštník, určitě nebude pršet.

Stáňa zorganizovala potřebnou logistiku – řidiči měli jet za ní a dopravit auta do cíle v Rovném, zatímco my ostatní jsme se po patřičné instruktáži kudy kam vydali k nedalekému altánu, kde se s námi zbytek výpravy plánoval zase spojit. Kotě se nenechalo odradit a vyrazilo na cestu s námi. Takhle zdálky vypadal Říp jako nepříliš obtížný cíl a krásné počasí zlákalo i množství dalších motorizovaných výletníků, kteří disciplinovaně nechali stát svá přibližovadla před zákazem vjezdu.

Plni elánu a natěšení na hezkou procházku jsme pěkně zčerstva vyrazili kupředu.

Když jsme se trošku přiblížili, takže se Říp ani celý nevešel do záběru, už vůbec nevypadal jako nějaká hora.

První Stánin orientační bod – díru po granátu, pardon, po baráku – jsme nemohli přehlédnout. Ostatně, ti s dobrým zrakem mohou toto místo identifikovat již na předchozích fotografiích.

Když se cesta zvedla do mírného kopečka a sluníčko začalo pěkně připalovat, byli jsme rádi, že nám stromy poskytují občasný stín.

Odpočinkem ve stinném altánu, kam jsme po krátkém stoupání dorazili, jsme vzali zavděk všichni.

Všichni, kromě kotěte. To neúnavně šmejdilo všude okolo a zvědavě lezlo, kam se dalo.

Zanedlouho jsme se dočkali našich řidičů. Když se i oni trochu vydýchali, vydali jsme se pod Stániným vedením dál.

Zalesněné svahy Řípu slibovaly chládek, ovšem našemu kočičímu doprovodu v tuto chvíli asi došlo, že naše kroky míří až na vrchol toho kopce. Kotě usoudilo, že je to na jeho malé nožičky přece jen trochu vysoko, takže si to dobrodružství raději nechá ujít. Využilo příležitosti a připojilo se k jedné skupině ranních ptáčat, která už se z Řípu vracela do Ctiněvsi.

Na okraj lesa k první informační tabuli o evropsky významné lokalitě přírodní památce Hora Říp jsme dorazili už bez malé šelmičky.

Čtyři tlapky s drápky nás opustily, ale šest nových nohou u cesty a ještě k tomu tááákováhle kusadla pohotově zachytila Sifaka.

Vedle fauny jsme se mohli seznámit i s místní flórou. Přinejmenším na této informační tabuli.

Cesta vedla lesem po rovince po úpatí Řípu, místy dokonce i klesala. Někteří kverulanti v naší skupině přestávali věřit zkušenějším cestovatelům znalým místních poměrů a považovali jejich zmínky o krpálu a výšlapu do pěkného kopce za plané výhrůžky a nezbytný folklór.

Poslední stín pod stromy jsme využili ke krátkému odpočinku.

A pak už se nám od úpatí otevřel výhled do dáli. Viditelnost však podle Stáni nebyla zrovna nejlepší.

Přesto se krajinou kochali všichni. A nevěřící Tomášové při pohledu na stezku mířící strmě do hloubi lesa přestávali pochybovat o náročnosti terénu.

Také jsme si mohli přečíst informace o národní kulturní památce, kterou jsme se právě chystali zlézt. Mimo jiné byl odsud vyzdvižen základní kámen pro Národní divadlo. A ještě že kotě vzalo včas roha – vodítko s sebou Jiřinka neměla ani psí, natož teprve kočičí.

Vyhlídka zvaná Mělnická byla odměnou za prudké stoupání.

A Stáňa zase měla co povídat o tom, co je kde k vidění.

S úsměvem na rtech holky ještě netušily, co je čeká. Ten nejhorší úsek cesty byl teprve před námi. Z toho krpálu žádný obrazový dokument nemám, protože většina z nás byla ráda, že nevyplivne pajšl, i když někteří jedinci na tom byli s dechem tak dobře, že se zmohli i na poznámky typu „Říp nikdy víc“, „hory už v žádném případě nebrat“ a „kopec“ prohlašovali za sprosté slovo. Nicméně abych neodradila případné adepty od pouti na Říp, cesta byla dobře upravená, tvořená vroubkovaným betonem, takže to neklouzalo ani při návratu dolů. Zvládnout se to dalo, každý holt přizpůsobil rychlost a zastávky na odpočinek svým schopnostem.

Nevzdal to nikdo, k chatě na vrchol do nadmořské výšky 459 m jsme vyšplhali všichni.

Důkazem budiž společná vrcholová fotka.

Kola a kolie. Majitel té nádherné chlupatice je autorem předchozího snímku.

Pejskařů a cyklistů byly na Řípu mraky. Pejsci byli převážně na vodítku, jak dostali své stroje na vrchol kolaři, aniž by ignorovali důležité upozornění číslo 1 z informační tabule na úpatí, mi jasné není. Většina z těch, co jsem na cestách potkala, totiž na kolech jela. Nutno ovšem přiznat, že se všichni chovali ohleduplně a ke kolizím a vzájemnému ohrožování či osočování nedocházelo.

Čas strávený na vrcholu jsme využili k odpočinku a občerstvení.

A také jsme mohli zajít podívat se na různá významná místa vyznačená na přehledné mapě.

Například na zdejší WC.

Nejznámější dominantou Řípu je ovšem rotunda zasvěcená sv.Jiří a sv.Vojtěchu, pocházející z roku 1126.

Tím můj průzkum Řípu skončil, protože u rotundy jsem zakopla a natáhla si kolenní vazy, takže jsem raději zvolila klidový režim. Sifačin snímek jen decentně zachycuje mou paži úplně vpravo. Patrně mě ořízla ve snaze nekompromitovat mě ve stobácké společnosti poukazováním na to, jak nezřízeně se láduju.

Zato pohled z vyhlídky Pražská vzala pěkně v plné šíři.

Když se čas nachýlil, začala nás Stáňa shánět do houfu a zavelela k odchodu, abychom ještě stačili zajít v Roudnici na kávu, než pojede vlak, který chtěla většina výpravy stihnout.

Mému kolenu odpočinek prospěl, a tak jsem se zanedlouho bez problémů spolu s ostatními zase ocitla na vyhlídce na úpatí. Zde by měl být vidět Bezděz.

Dole nechyběl ani klasický pouťový stánek. Podobnými je v době svatojiřské pouti přístupová cesta lemována po obou stranách.

Na okraji obce Rovné působí osvěžujícím dojmem malá vodní plocha s odrážející se okolní zelení.

Nedaleko byla instalována skulptura praotce Čecha z řezbářské dílny Davida Fialy. Chcete-li, můžete zhlédnout skoro šestiminutové video o tvorbě a instalaci sochy: https://rezbarstvi-fiala.webnode.cz/navrat-praotce-cecha/

Z parkoviště v Rovném jsme hromadně auty přejeli do Roudnice.

Ještě předtím nám však Stáňa rozdala různé upomínkové předměty. Jahodová zavařenina na Sifačině snímku chybí. Kde je jí asi konec?

Kalendáříček skončil jako záložka do knihy, magnetka s rotundou mi zdobí lednici.

V Roudnici jsme výlet zakončili tradiční sladkou tečkou. Moje mražená káva a k tomu vanilková zmrzlina s ovocným sorbetem byla vynikající kombinace.

I Sifaka si svoji pochoutku vyfotila.

Kočka s námi až do Roudnice nedorazila. I když – kočka je vlastně tak trochu každá z nás, ne?

No řekněte při pohledu na ty obrázky – není to snad pravda?
První je IrenaM v Roudnici, další jsou odkazy na fotogalerie Muriely https://www.stobklub.cz/fotogalerie/muriela/11994/ a Veve12 https://www.stobklub.cz/fotogalerie/Veve12/6002/.

Takže Stobí šlápoty na Řípu byl určitě výlet pro kočku – a ne jednu!