Nejprve pro připomenutí, ještě v listopadu jsem měla na svou výšku 163 cm (teda doufám, že ještě tolik měřím) neuvěřitelných 95 kg. Náš dům je téměř bezbariérový, protože máme vnuka Vojtíška na invalidním vozíku, ale přesto se pár schodů taky u nás najde. Při své nadváze jsem se po těch pár schodech pohybovala opravdu s rozvahou, protože jsem si neuměla představit, co by si se mnou počal můj manžel, kdybych náhodou na těch schodech upadla. Ono se mi to totiž kdysi stalo a rodina to vypráví jako jednu z nejvtipnějších historek, protože jsem doslova zavalila dveře a nemohli se mně dostat. Tenkrát to odnesla "jen" levá ruka natřikrát zlomená.

Ovšem dnes se stal malý zázrak, já jsem se přistihla, že po těch schodech běžím jako laňka (snad jsem neurazila všechny laňky, já vím, ještě mám co dohánět). To byl pro mne tak úžasný pocit a celý den jsem měla skvělou náladu.

Proč to tak prožívám? Shodou okolností moje známá minulý týden na schodech opravdu uklouzla. Šla do sklepa a na posledním schodě spadla tak šikovně, že si díky svému rozměrnému tělu doslova přerazila nohu v lýtku. Okamžitě jí operovali a hodně dlouho se sama nepostaví. Ale hlavně co všechno zažívala v nemocnici kvůli své nadváze a což teprve teď, když už je doma, kde s ní má plné ruce práce manžel i dcera!

Člověk si vůbec neuvědomuje, že když se jeho váha dostane přes 100 kg, kolik nastává problémů, pokud potřebuje pomoc od druhých. 

Takže.........musím zapracovat na té laňce :)