Po pár měsících mi došla trpělivost a zavolala jsem dotyčné ( malé město, všichni víme všechno) do práce. Nechtěla se sejít, ale já když chci, vím, jak dosáhnout svého. Sešly jsme se v restauraci a mě málem vypadlo srdce z těla. Bylo jí dvacet, o deset míň než mě, byla hodně štíhlá, na rozdíl ode mě, dlouhé blonďaté vlasy, já krátkovlasá černovláska, měla na sobě džíny a triko a já kostýmek, šla jsem za ní přímo z kanceláře. Dala jsem jí svého manžela. Řekla jsem, že má čas do večera, aby to řekla rodičům, s kterými tenkrát bydlela.
" Než přijede z práce tak mu zabalím věci a dám mu je před dveře. Bude bydlet u Tebe, to je jasné. A chtěla bych, abyste si brali děti na víkendy, v týdnu na ně nemá vůbec čas“, vypadlo ze mě. Nervózně si okusovala nehty a mumlala o tom, že její máma s tím nebude souhlasit. Odkráčela jsem jako královna, rozbrečela jsem se až doma.
Ten večer se rozešli. Muž pak přijel domů, řekl mi, že jsem dosáhla svého a mě přejel mráz po zádech. Někdy nás Bůh potrestá tím, že nám některá přání splní. Dodnes nevím, jestli je horší, když Vás Váš muž zmlátí, nebo když Vám předhazuje, že zůstal jen kvůli vaší manipulaci.
Půl roku potom jsem slavila třicetiny a pár měsíců po nich, mě přímo z práce odvezli do nemocnice. Léčila jsem se několik měsíců a došlo mi, že v mém životě je všechno špatně. Jediné, co bylo správně, byly mé děti, jinak nic.
Našla jsem si chlapa. Několik. Postupně. Nevěra je zábavná, hlavně, když víte, že máte co vracet. Není pravda, že ženská musí být zamilovaná, aby mohla s někým spát. Kdepak. Dneska díky tomu mám spoustu zábavných historek, jen na ně ještě nedozrál čas.
Potkala jsem svého nynějšího manžela. Zamilovala se. Skočila jsem z padáku. Sama. Letěla jsem vzduchem a nechtěla na zem. Rozvedla jsem se a znovu vdala. Naše děti jsou už prakticky dospělé.
Ve třiceti jsem neměla strach z dalších deseti let. Ten dneska mám. Za těch deset let jsem přibrala patnáct kilo. Kilo a půl za rok. Kam to až půjde? A můžu se svému muži ještě líbit? Co udělám, až si jednou všimnu toho, že odchází jinam?
" Jsi praštěná" říká mi a kroutí hlavou, když začnu brečet.
" Co se děje " ptá se mě a já mu to nedokážu vysvětlit, protože, když se snažím říct to nahlas, zní to jako hlouposti.
Nabalila jsem na sebe všechno zlé, co mě za těch deset let potkalo. Nimrám se v tom. Pořád řeším, co by bylo, kdyby…Brečím a svůj smutek, dnes už ničím nepodložený a pro mého muže nepochopitelný, zajídám.
Znovu cítím tu bolest, když jsem tenkrát pochopila, že ten život, co vedu, je jen iluze. Dívám se na holku, která pozoruje svého muže, jak večeří a pak se obléká a odchází za jinou. Ona sklízí ze stolu a dává spát své děti. Chce se jí zařvat, něco po něm hodit, ale neudělá to. Když všechno uklidí a děti spí, sedne si k bonboniéře a celou ji s ní. Tenkrát jsem selhala na celé čáře. Zapřela jsem sama sebe, nepožádala o pomoc své blízké, zradila jsem se.
V odrazu výlohy vidím ženskou, která není já. A přitom je.
Někde jsem se sobě ztratila. Někde mezi životem a sněním jsem ztratila sama sebe. Nechala jsem hnusné věci z minulosti, aby formovaly můj pohled na současnout a budoucnost. Dovolila jsem tomu, kdo mi ubližoval, aby ovlivnil můj úsudek o těch, které potkávám teď.
Musím se toho zbavit, stejně jako kupy starých věcí a stejně jako těch kil, která mě táhnou k zemi.
Snažím se, ale bolí to.
