Když jsem byla tlustá, uvnitř byla stejně pořád schovaná ta štíhlá. Ostatní mě viděli tlustou, ale já jsem si na tloušťku nemohla zvyknout, například jsem narážela do věcí, protože mozek nevydal signál, že neprojdu, a tak jsem byla pořád samá modřina.
A teď, když jsem poloviční, stejně mám pořád v duši něco z tlusťošky ;-). Pořád jsem alergická na řeči typu "stačí jen tochu líp jíst a víc se hýbat" směřované na morbidně obézní lidi. Ono shazovat 40, 50, 60 nebo 80 kilo je něco jiného než shazovat těch kilo pět. Odpověď na další časté zaklínadlo "Jak to může někdo nechat dojít tak daleko?" pro mě taky není žádnou záhadou. Prostě stačí jen snažit se shodit a pak podlehnout zoufalství, že to nejde - o zbytek se postará jojo efekt.... Prostě mi pořád vadí opovrhování tlustými ("Dívej, ta tlusťoška si klidně žere párek v rohlíku.....").
Po zhubnutí se ke mně lidi začali chovat jinak - ale já jsem pořád já, vlastně, pořád "dva v jednom". :-)