Ve Výzvě č. 4, Nelením, nesedím jsem se zmínil, že mým nejoblíbenějším sportem je běžecké lyžování. Minulý víkend jsem se účastnil závodu v Italském Toblachu, tak jsem sepsal pro inspiraci příběh, jak takový běžecký závod probíhá a jak jsme si s Hankou náš výlet do Itálie užili.

Je potřeba připomenout, že každý má své vlastní cíle, proto vám možná bude připadat 50km závod trochu extrémní a nepředstavitelná věc (nicméně existují třeba i 90km závody :-)), ale můžete se inspirovat a sepsat ten váš příběh, jak jste se vy překonali a dosáhli toho vlastního cíle, ať už je jakýkoli.    

3. 2. 2018 Toblach –Cortina, Itálie - první a poslední letošní zahraniční závod za námi a níže je malé ohlédnutí.

Tento závod jsem už jel v roce 2016, kdy byl prvně zařazen do prestižní série dálkových běhů Visma Skiclassics. Závod v nádherném údolí mezi italskými horskými středisky Toblach a Cortina d Ampezzo mě úplně dostal a učaroval, a tak jsem si říkal, sem se ještě musím někdy podívat. Tehdy byl závod kvůli nedostatku sněhu zkrácen a trať byla kvůli tomu upravena. Tentokrát se však vše podařilo a závod se uskutečnil v plném rozsahu a na originální trati. Ale pěkně od začátku.

Příprava na cestu

Vyrážíme směr Toblach, resp. Santa Maddalena (vedlejší údolí) ve středu po poledni. Již tradičně nabíráme zpoždění, protože skloubit práci a balení, a vyřízení všeho, co je před odjezdem potřeba, je někdy nadlidský úkol. (Nutno říct, že pracujeme na STOBových věcech s Hankou společně a není se potom na koho zlobit, že se nestíhá, prostě za to můžeme oba ).

Tentokrát nám do cesty vstoupily závěrečné zprávy projektů, které je potřeba každoročně odevzdat do konce ledna, což letos připadalo na den našeho odjezdu. Ještě ráno utíkám udělat vše potřebné k odevzdání, tisknout, kompletovat, podepisovat, vypalovat a odesílat, no a čas neúprosně běží.

Nakonec se vše podařilo, nakládáme auto, lyže, jídlo, mazání lyží a vše co je potřeba – již tradiční hláška: snad jsme na nic nezapomněli. No a pro jistotu, a protože máme dost času , se ještě cestou zastavujeme v Motole předat do ordinace naše brožurky Osobní plány, když už je to po cestě... Konečně máme vše hotové a můžeme vyrazit. Ale ne, ještě musíme poslat ty zprávy. Na rychlo hledáme v okolí Stodůlek poštu a odesíláme. Tak teď už konečně vyrážíme.

Původní plán vyrazit ve 12 hodin se posouvá a vyrážíme až ve 13:30. Za normálních okolností by to až tolik nevadilo, ale na ubytování máme dorazit do 20h, jinak si máme připravit za pozdní check-in 30 eur navíc. To se nám pochopitelně nechce a valíme to po dálnici, co to jde. 650 km před námi a zastávek na kávičku pramálo. Nedá se nic dělat. Každopádně nás dopředu žene vidina krásného italského počasí a parádní lyžovačka, ať už tam jsme.

Na ubytování přijíždíme těsně po limitu, 20:20 a napjatě čekáme, jestli nás někdo ubytuje. Podařilo se, honem rychle se ještě ptáme na dobrou restauraci, kde si můžeme dát něco místního k večeři. Pán nás upozorňuje, že bychom si měli pospíšit -  ve 21h přestává vařit většina kuchyní v místních restauracích. Honem rychle mažeme a hledáme restauraci, kde nám ještě něco dají. No a v hotelu Martin v St. Martinu (vedlejší vesnici), se to podařilo, jak rád večeřím ve svém.

První den ráno (čtvrtek).

Po náročné cestě vyspávám až skoro do 10h, ale těšíme se na krásné svezení. S očekáváním vymetené oblohy a krásně vyříznutých běžěckých stop rozhrnujeme závěsy apartmánu, abychom zjistili, že se … nám to bohužel jenom zdálo a že azuro jen tak nebude. Raději se ještě podíváme na předpověď počasí, abychom nebyli nemile překvapeni. A to se potvrdilo, další 3 dny má chumelit a napadnout až 30 cm sněhu. Jaká krásná Itálie.

Pomalu se začíná vkrádat myšlenka, že to prostě nějak přitahuji. Loni na závodě v Rakousku v Seefeldu napadlo těsně před závodem a během něj asi 20 cm sněhu, kdy pro husté sněžení ani nevzlétl vrtulník, který celý závod natáčí (což je pro tyto závody běžná věc) a ještě ten rok ve Švédsku v Are to samé. Sníh nás potkal dokonce i na letní dovolené v Livignu začátkem září. To už snad není možné.

No nic, když už jsme tu, vyrážíme do stopy, nádherně chumelí a my jdeme zdolávat první kilometry tratí v tamním údolí Gsieser Tal. Ano, i zde se jezdí běžkařský závod alias lauf (lauf je výraz pro dálkové běhy). Snad v každém údolí italských Dolomit se nějaký jezdí, tento se jmenuje Gsiesertal Lauf a má dokonce mezi svými vítězi i legendu a několika násobného olympijského vítěze Ole Einar Bjorndalena nebo ještě závodící legendu mezi dálkovými běžci Anderse Auklanda. Tak třeba za rok vyzkoušíme i tento závod...

Projíždíme údolím a zjišťujeme, že slovo údolí neznamená rovina a docela nás překvapují prudká stoupaní i klesání. Nevadí, aspoň si trochu mákneme. V nejvyšším místě údolí je malý místní stadionek. Hned, jak si projedeme pár koleček, zastavuje nás místní správce a ptá se nás na ticket. Koukáme na něj a říkáme, Wir haben kein ticket, ale pak se slušně zeptáme, jestli si ho u něj můžeme koupit. Objednáváme rovnou na celý týden, platíme 35 Euro na osobu. Pro našince něco neobvyklého, ale jinak normální jev. Tratě jsou krásně upraveny i v tomto nečase, takže rádi zaplatíme.

Vydáváme se údolím dál a projíždíme vesničkami, loukami a lesy a nakonec nám to dá na rozjetí krásných 30 km a téměř tři hodiny ve stopě. Odpoledne už jen kratičké hodinové sklouznutí, nákup PPP (neboli pasta, pesto, parmezán) v místním supermarketu a honem rychle na ubytování a do sauny. Na lehátku po prvním kole saunování hodnotíme, že to zas tak špatné není a pomalu plánujeme následující den.

Pátek ráno (den před závodem)

Hned ráno balíme a za vydatného sněžení vyrážíme směr Toblach (15 km od Santa Maddaleny), kde si projedeme část trati závodu a odprezentuji se. Hned na trati u stadionu potkáváme trojnásobného vítěze Vasova běhu Jorgena Brinka a pak už pomalu mezi testujícími profíky (testují lyže, které jsou nejlepší na dané podmínky) vyrážíme po trati závodu hlouběji do údolí.

Plán byl projet se volným tempem maximálně 1,5 h, ať se člověk moc před závodem neunaví, nakonec se nám znovu podařilo najet téměř 30 km a 2,5 h na lyžích. No aspoň jsme si to rozdělili a v půlce údolí jsme si dali u jezera Landro vynikající místní polévku a už jsme se zas zvesela vraceli zpět.

No, a aby se neřeklo, i já si vzal druhé lyže a vyzkoušel, jak jedou. Pro můj pocit jsem zjistil, že oboje lyže jedou stejně špatně a že je jedno, co si zítra vezmu na nohy a vrátil jsem se do auta. Musím říct, že ve 14 hodin už na stadionu v Toblachu na závodníka, ani testujícího, nenarazíte. Jak taky, v tuhle dobu následujícho dne už všichni budou v cíli. Takže už jsou všichni závodníci zalezlí v posteli a futrujou nějakou tu dobrotu (odborně řečeno si dělají zásoby glykogenu na dlouhý závod).

Takže už jen zaskočit na prezenci, vyzvednout startovní číslo, zjistit, kde je v cíli  Pastaparty (občerstvení po závodě) a hurá domů taky odpočívat. Pochopitelně se zastavujeme cestou na dobrou italskou kávu, kde ještě s Hankou naplánujeme zítřejší odjezd na start, cestu do cílového městečka Cortina a kde se tam vlastně potkáme. Vše důkladně propočítáme, ať to bezproblémově zvládneme a nemusí ani jeden z nás někde v mrazu čekat.

V 17h přijíždíme na ubytování. Ideální by bylo zalézt do postele a už nic nedělat, ale to ještě nejde. Ještě je potřeba vyzrát na podmínky a namazat pořádně lyže. V lyžárně potkávám nějakého kluka mazajícího lyže, bez otálení na něj vyzkouším čestinu a ono to zabralo. Kluk z Jablonce, který už tu v Itálii před týdnem jel slavnou Marcialongu (mnohem známější závod než zítřejší závod Toblach - Cortina). Hovor nám při mazání pomáhá, a tak nám ten čas pěkně utekl. Lyže jsou připravené a teď už připravit jen sám sebe.

Pořádně se najíst, nachystat věci, ať se ráno nezdržujeme, a spát. Sice by se to nemělo, ale jedno pivko ještě nikoho nezabilo, a tak si i večer před závodem dám jedno vychlazené a brzy uleháme.

Sobota ráno – závod

Budíček je naplánovaný na 6:30h. Po lehkém spaní se i tak probouzíme bez budíku, rychlá snídaně, zabalit vše potřebné a hurá na start. Půlhodinová cesta autem je fajn na pořádné probrání se a rozkoukání.

Po příjezdu na parkoviště do Toblachu vybalujeme věci a začíná náš první interní závod. Hanka vyráží nejkratší cestou částečně po trati závodu směr Cortina – kdo tam bude dřív? Dle propočtů to vychází na Hanku, má to 30 km a vyráží o trochu dříve. Ale nemusí to být tak jednoznačné, do cesty se jí mohou připlést rychlejší elitní závodníci, kterým bude muset, chtě nechtě uskočit ze stopy, neprojetá stopa, protože toho rána tímto údolím zatím nikdo neprojel, skútr nebo místní fotografové. Ti natěšení na závodníky fotí Hanku se slovy: bacha jede první závodník, a s radostí se s ní dávají do řeči. Ta ale nemá čas, musí spěchat do cíle.

Já mezitím pobalím lyže, bidon (lahev s pitím) a nějaké ty gely na doplnění energie a vyrážím na startovní plac. Přicházím půl hodiny před startem, v době kdy zrovna startují elitní ženy. Hodím si lyže do stopy. I když se jedná o relativně malý závod (startuje cca 1 000 lidí), tak se dostávám ve své startovní vlně relativně dost do zadu. Ale při pohledu před sebe a rozlehlou louku s několika desítkami stop si říkám, to snad tak nebude vadit a nějak se dopředu prokličkuji.

Pomalu se začínám rozhlížet, kam jsem se to postavil, a brzy se začíná ozývat, ahoj, co tady děláš?, čau, s kým tady jsi?, Čechů bylo na startu pěkná řádka, a tak nám předstartovní čas rychle utekl.

Pomalu se chýlil čas startu a nám už nezbývalo nic jiného než naskočit do lyží a čekat. No a pro ty z nás, kteří namazané lyže moc nezkouší, to bylo první zjištění, jaké to dnes asi tak může být. Při šoupání lyžemi zjišťuji, že to malinko lepí a že to bude sice tutové, ale zase na druhou stranu to moc nepojede. (bohužel u trati, kde i já jsem zvažoval, že si to dám na hladko, tedy soupaž, to nebyly úplně dobré zprávy). Ale co, teď už s tím nikdo nic neudělá.

Tři, dva, jedna, a je to tady, masa lyžařů se rozjela a začal nelítostný boj o pozice a taková lyžařská hra na zajíce, přeskakování ze stopy do stopy, hlavně nezlomit hůl a co nejrychleji se propracovat dopředu. V první zatáčce na levou ruku sleduji čelo pelotonu, jak asi 200 m přede mnou točí a říkám si, aj aj, tak tam už to asi nedojedu. Nedá se nic dělat, říkám si, makej i tak a zkus se někam zapracovat.

Po očku sleduji čísla kolem sebe a moji kamarádi z Čech jsou stále se mnou. Říkám si, aspoň si budu mít s kým cestou pokecat. Přeci jenom závod to bude dlouhý a nějaké to milé slovo od krajana je vždy fajn.

Závodem pokračujeme a snaha propracovat se víc dopředu začíná být marná. Ve vlastní stopě to tak dobře nejede a těch pár míst dopředu se může ještě na trati pěkně vymstít. V klidu si zalezu do vláčku a pokračuji se spoluzávodníky, kteří mi, jak doufám, pomohou dostat se v pořádku do cíle.

Po prvních deseti km se dostáváme zpět do Toblachu na lyžařský stadion, kde konečně závod začíná. Ve výjezdu na stadionu slyším i české povzbuzování, tak se zmáčknu a předvedu krásný klasický krok a rozjedu horizont. Ač pěkná kreace, musím se z toho pořádně vydýchat, slupnu i první gel a zvesela pokračujeme do závodních tratí kolem stadionu.

Poprvé zjišťuji, jak moc dobře jsem si lyže namazal. Soupažoví kolegové kolem mě to dřou do kopce a já začínám zkoušet klasický krok. Máza je perfektní, škoda, že to tělo to nezvládá a v průběhu kopce musím zařadit speciální krok tzv. čtyřtakt, abych si trochu vydechl.

Na horizontu stoupání dle taktických rad starších kolegů rozpíchám horizont a uháním z kopečka, spokojen, že jsem setřásl pár soupeřů. Hlavně tedy kamaráda Romana, který jel se mnou až do tohoto stoupání (na 11. km). Závod se ještě jednou podívá na stadion v Toblachu. Opět přichází mohutné skandování fanoušků a už pomalu mizíme a vjíždíme do údolí směřující do Cortiny.

Konečně dojíždím prvního elitního závodníka a mám příjemný pocit, že by to nemuselo být až tak špatné. Dál pokračuji bohužel sám, ale po pár kilometrech dojíždím 2 odpadlíky a ze zadu se připojí ještě dva. Tvoříme skupinku a makáme do kopce do sedla údolí, kde se závod bude lámat a odtud už to bude jenom z kopce.

V polovině výjezdu u vyhlídky na Tre Cime slupnu druhý gel a ohlídnu se, jestli není Roman v závěsu. Vše vypadá dobře, nikde není, ale přeci jenom jdu do čela a jedu co to dá, až si říkám, ať už jsme nahoře, páč to dlouho nevydržím.

Těsně před sedlem jsme ještě uhnuli z údolí do stráně a dali si „neplánovaný“ výjezd, zde už cítím, že jsem ten kopec jel trochu rychleji, ale co, nemám na výběr, musím to dát. Kousek před sedlem už „melu“ z posledního, ale vím, že vrchol je na dohled a tam už to bude jen z kopce.

Konečně je to tady, trasa se láme a my začínáme pomalu klesat dolů. Začátek je hodně mírný a pořád se musí makat, ale ve skupince to docela jde. V klidu se občerstvíme a frčíme do Cortiny. Už mě to zase láká jít na špic a trochu to rozjet. To vození se mě moc nebaví, ale říkám si, stejnak moc nenajedu, tak na to kašlu. Takto dojíždíme na stadión ve Fiames, který je 5 km před cílem, poslední občerstvovačka  a skupinka se začíná trhat.

Jde se do finále, zde už makají všichni a jede se, co to jde. Ještě pár výjezdů v lese a už vjíždíme do městečka, cesta se zužuje a pěkně to sviští, cedule 1 km do cíle, 500 m do cíle a teď už to pořádně rozbalit, samozřejmě očekávám, ještě nějaký prudký výjezd, jaký byste čekali v horském městečku, ale ten nepřichází. Najednou se objevuje cílová rovinka a tam, těsně přede mnou, vyskakuje Hanka ze stopy (tak přeci jenom náš mini souboj vyhrála). My si to ještě rozdáváme o nějaké to symbolické umístění, kdy se nakonec podařilo přespurtovat ještě závodníka před mnou, takže závěr podařený.

V cíli si už jen prohlídnu spoluzávodníky, se kterými jsem to letos objel. Roman zatím nikde, takže je to dobré (nakonec jsem mu dal něco málo přes minutu).

Utíkám se převléknout a na vytouženou pastaparty. Ta je v místní základní škole, do které jsme dorazili jako jedni z prvních a odcházeli poctivě jako jedni z posledních. Nezapomněli jsme ochutnat ani jejich místní pivo. Dokonce se přišel podívat i mistr světa klasického lyžování z loňského roku Sergey Ustiugov, který ten den skončil na 3. místě.

Pak už návrat pro auto do Toblachu a honem rychle na ubytování a do zasloužené sauny. Den zakončujeme dobrou večeří v místní restauraci a samozřejmě hodnocením výsledků. Ty jsou nedílnou součástí závodění, kdy po náročném martíriu z toho bylo 89. místo s časem lepším než první žena . Možná se to zdá být trochu slabošské porovnávat se se ženami, ale ony jezdí opravdu rychle a jsou to profesionálky, takže pro mě je to srovnání hodnotné.

Možná si říkáte, proč vůbec závodit? To je právě na tom to krásné, každý si může zvolit svůj vlastní cíl, svůj vlastní „závod“. Pro někoho to může být závod vůbec dokončit, někdo se chce zlepšit sám k sobě, někdo soupeří se svými kamarády, zkrátka každý si tam najde to svoje. Ale všichni mají společné to, že je běhání na lyžích baví. Proto pokud i vás lyžování baví, určitě stojí za to nějaký ten závod vyzkoušet (a nemusí to být nutně hned 50 km), pro jeho atmosféru, dobrou náladu svoji a ostatních. Pocit dobře vykonané práce je parádní.  

Neděle, den po závodě

Rána po závodech jsou vždy krušná, všechno bolí a většinou se nic moc nechce dělat. Ale tentokrát to bylo jiné. Při pohledu z okna na sluncem zalité údolí jsme do sebe hodili snídani a honem do stopy.

Vymrzlá stopa a mínus 15 stupnů už taková paráda není. Klepete kosu a k tomu to vůbec nejede a člověk musí pořádně makat, no jo, ale v takovém počasí. Dáme si opět poctivých 30 km a vyhladovělí utíkáme na oběd.

Na odpolední lyžovačku se nám už opravdu moc nechce, ale přemluvíme se a jdeme se ještě na hodinku projít na lyžích. Uděláme pár fotek a vše zakončujeme kávičkou a poslední saunou.

Pomalu už balíme, zítra odjíždíme. Poslední svezení a pak hurá domů.​

Tak takový byl náš letošní výlet za závoděním... 

Pokud jste také nadšení lyžaři, ale závod jste ještě nikdy neabsolvovali, nebojte se vyzkoušet něco nového. Hlavně, najděte si sami, proč to chcete zkusit a dávejte si cíle, které vás budou těšit a které můžete splnit. 

Mějte se krásně. Martin