Gigathlon 2021

3 dny po akci, ještě cítím únavu, ale co, stálo to rozhodně za to ... ???? ... a co jako přesně? Závod, který se v ČR jezdí od roku 2016, byl přivezen ze Švýcarska, podezřele podobný triatlonu, okořeněný ještě o 2 další disciplíny a pro velký úspěch rozkročen do 2 dnů. Takže taková víkendová akcička, plná krve, potu a rockenrolu ...

Jak mě to vůbec napadlo?

Bylo to docela jednoduché, kamoška je mezi organizátory tohoto závodu a lákala mě na tento závůdek už od jeho prvních ročníků. Jenže na to nebylo moje tělo a ani hlava (asi spíš hlava) připravená, takže stačilo jen zasét ... a ono to jednoho dne vyroste ... a tak se taky stalo.

Vloni jsem si jako premiéru multidisciplinárního sportu střihl PŮLKU (tedy půl ironmana 1,9km plavání, 90km na kole, 21km běhu), který byl naprosto úžasný a hrozně jsem si ho užil. I s tím, že plavání je v mém podání spíše koupání, tak s časem 5h to nebylo vůbec špatné a bylo zaděláno na pokračování, to jsem ještě pochopitelně nevěděl co to bude ...

Rozhodnutí padlo

Dárek k rozlučce se svobodou ... zní to možná bláznivě, ale ano, dal jsem si krásný dáreček, a to tento závod. Od října letošního roku už nebude nic jako dřív, a proto bylo třeba se pořádně rozloučit s životní etapou, která byla do jisté míry v mojí moci, což se brzy změní.  

V koutku duše a mysli, už od jara 2021 vím, že 28. – 29.8. 2021 budu mít o zábavu postaráno a tak pravidelně pracuji na tom, aby moje tělo, i já sám, nevypověděl hned po prvních km závodu službu a zdárně si tento bláznivý víkend užil.

Týden do startu

V tomto období už toho člověk moc neudělá, už jen odpočívá a ladí, no ale to neplatí u této akcičky. Najednou zjišťuji, co mě čeká!

Jasně vím naprosto jasně z propozic, že si v sobotu dáme 160km (2,2 km plavání, 26km inline, 71 km silnice, 16km běh, 45km MTB) a v neděli slabší odvárek (46 km silnice, 1,1 km plavání, 16km inline, 25km MTB, 16km běh),  ale zařídit to všechno.

Jedno kolo do  servisu, druhé jakbysmet – já ho tedy rozhodně nezeservisuji a pokud ano, maže rovnou do servisu – takže řeším materiál, do toho hledám a půjčuji závodní inline brusle a v neposlední řadě neopren (prý je povinný, bezpečnost především, aneb bacha na infarkt), takže sháním a píši kámošovi o neopren. Lítám jak hadr na holi a zajišťuji na poslední chvíli materiál a vymýšlím taktiku ... jasný taktika je skoro důležitější než výkon. V týdnu, kdy má být tělo v klidu, relaxovat a odpočívat, tak dostává pořádně zabrat. 

Nakonec se zdá býti vše v pořádku a připraveno, ubytování na poslední chvíli zajištěno a tak valím v pátek odpoledne na Mělník.

Zítra to začne

Auto narvané k prasknutí, tvl tolik věcí nemáme ani když vyrážíme na týden na  dovolenou, ale nesmí se nic podcenit, všeho beru raději víc než míň a uháním na prezentaci a rozpravu. Začíná lehce pršet, zima se také pomalu vkrádá, předpoověď hlásí déšť a pěknou zimu. Tak to vypadá na pořádný a silný zážitek ...

Start v 7h, vstávání 5.15h jasně říká „ulehnout brzy do pelechu a jít spát“. Ještě v 21h sedím v hospodě, dojídám večeři a rozhodně nejdu spát. Nachystat všechny věci, kola, neopren, oblečení, boty, jídlo atd. žere ještě spousty času, kdy tedy rozhodně nespím.

Každopádně o půl noci je připraveno a s velkou pohodou ulehám do postele, kdy mě čeká tak 5h spánku (co chci víc). Najednou mě přepadl překvapivý klid, tvl to je pohoda. Joooo mám všechno připraveno.

První závod (příprava na závod) je hotový a teď už mě čeká jenom ta lepší a lehčí část akce. Jseš si jistý? ????

5.15h budíček

Jasný není čas ztrácet čas. O  víkendu takhle brzo, to snad nemyslí vážně, ale co. Valím na snídani a cpu do sebe, co se do mě vejde. Celý závod je vlasntě jen o tomhle, co nejvíc toho sníst a prakticky jíst celý den až do soumraku, ... takže pořádně futruji.

Ještě nezbytná ranní hygiena a už sedám do auta a valím to s koly do depa, tam je zahodím a mažu na start k jezeru.

Ano první disciplína je plavání, 2,2km ve vodě, já co jsem odmalička neplavec a vodu, skoro se to nebojím říct, ani vlastně nemá rád. Ale co jednou jsem se rozhodl, tak to musím dát. Jenže, to není jen tak, prvně se musí člověk do té lidské šprcky (myšleno neopren) nasoukat. Trénink z dětství s ourkou a primerosem moc nepomáhá a musí se pěkně nasoukat každá končetina do té sprváné dírky, nakonec se to podařilo a v 7:02 nořím hlavu do pěkně studené vody ...  bohužel vím, že tam strávím fakt hodně času, ale i tak makám jak blázen abych už byl pryč ...

Jak jsem řekl, tak se tak  i stalo ... ve vodě jsem strávil téměr nejdýl ze všech borců a celý rozmočený, ale šťastný, že už se sápu na břeh.

Tááákkkk a tady to mělo začít, naprostá symfonie ladných pohybů a precizně připravených věcí. Opak byl ale pravdou, škubavé pohyby nohou, rukou, pak ještě jednou nohou aaaa .... neopren je ze mě pryč, uff ... teď se rychlostí blesku dostat do bruslí a vyrazit do další disciplíny. To se pochopitelně také podařilo, kdy supporter (myšleno, můj úžasný tatík) se slovy: „v klidu nespěchej“ ... jak nespěchej, tvl, já závodím ???? ... tak jsem se vypotácel na silnici a roztočil čertovská kolečka na nohou.

Pár prudkých záklonů i předklonů, jasně naznačily, že jsem nastoupil do další silné disciplíny a už to mydlím po trati dál ... hned po 500 metrech se sjíždí a odbočuje ze silnice, kde jsem vrávoravým pohybem s pomocí všech svatých zvládl první zatáčku vykroutil a s ránou (jak mi spadl šutr ze srdce) to valím dál ... jistotě na bruslích pomáhala dost mokrá stezka a tak cesta krásně utíkala.

Na otočce jsem předvedl parádní holubičku ... ano až do trávy ... a už se sunu zpět po trati. V půlce trati přichází další technický bombónek, sjezdík, prudká zatáčka, zábradlí, mokrá vozovka, prostě balzám na inlinovostovu duši.

Pochopitelně ničeho se nebojím a neohroženě jedu. Nasazuji Téčko (taková ta brzda kdy táhneš jednu nohu za sebou), tlačím jako blázen a nic se neděje, asi málo síly, mokro, těžko říct, řítím se do zatáčky a je jasné že je zle, pohodlně si ustelu a jsem na zemi. Snažím se rychle zvednout, ale nějak to všechno pode mnou ujíždí a odjížní. Nakonec se posbírám a valím dál ... ke konci už docela získávám jistotu a i přes bláto a mraky slimáků ujíždím do dalšího depa. Tam s radostí zouvám čertovská kolečka a utíkám na bleskové převlečení na silnici.

Konečně klid, a čas na brzký oběd

Ajjaajjjjaa, juppppííííí ... konečně známá to aktivita. Silniční kolo. Naskakuji na kolo, pln očekávání vyhlížím trasu silničního kola. Dle propozic a zkoumání profilu slibuje silniční kolo zvlněný terén a pár zajímavých kopečků. Hned po startu se silnice zvedá do mírného stoupání, kde začínám zjišťovat, že jsem asi dost dobrej čajíček (myšleno jako slabej cyklista/závodník).

No nic nedbám signálů těla a jdu ze sedla pořádně roztočit nohy. Tepovka letí strmě nahoru a už vyhlížím vrcholek kopce, konečně se tak děje a silnice se rovná. Start byl dost výživný, ale to je zkrátka potřeba. Pomalu začíná čas dopolední svačiny / oběda .... a tak si začínám užívat "brunche" a jdu do sebe ládovat připravený proviant, gel a suk, pak zase gel a suk a až přišla změna a to 2 suky najednou ???? ... no pestrost sama. Každopádně účel světí prostředky a kvalitní palivo je třeba.

Po sjezdu do Kokořínského údolí začíná nekonečná mírně nakloněná rovina, kde si oddělá nohy snad úplně každý. Na tento úsek volím zalehnutí do hrazdy, a mydlím to až do Ráje, kde jsem pochopitelně jako v ráji !!! 

Nohy už poctivě načnuté, ale nedá se nic dělat. Odtud začíná konečně kopec, moment kdy si může člověk trochu oddychnout a pěkně točit rákoskama. To se samozřejmě děje, ale v závěru se sklonem téměř 12% to už tento pocit rozhodně nepřipomíná, ale co, je třeba vydržet a jsem na kopci.

Po chvíli míjíme Lobeč s úžasným minipivovarem, ale na zastávku zde není moc prostoru, a tak valím dál ... za Lobčí dojíždím konečně závodníka s čéčéčkem (červenou čepičkou - jooo to jsou ti co patří do mé kategorie – do té doby jsem skoro žádného nedojel). Takže k němu přijíždím a slastně ho ... hopnu ... krása první dojetý borec.

Následuje pavé sektor ve Mšeně a krátký prudký výjezd před sjezdem do zpět Ráje. Tady na dohled další borec s čéččéčkem na časovkářské koze. Říkám si: no super, konečně bude s kým jet .... bohužel při sjezdu jede hranatě jak hranolka, tak říkám čus a pouštím se střemhlav zpět do Ráje. Sice cestou potkám ve škarpě 2 závodníky, kteří tam nemají rozhodně co dělat, ale jsou v pohodě, volají si support, tak valím dál.

Znovu rychlý přejezd rovinou a už stoupáme kolem Kokořína strmě vzhůru. Krásný, ale prudký kopec jsem si opravdu užil a pokračuji dál.

Ještě pár sjezdů a výjezdů, vesnice osady a zjišťuji, že hrazdu už skoro vůbec nepoužívám. Za to jsem si všiml, že jsem vyklepanej jak dobrej nejt a že jsme vlastně skoro celý závod nejeli po normální silnici, ale po tankodromu, výmoly, díry, záplaty, písek, ...

Zaplaťpánbůh se mi to už pomalu krátí a blížím se zpět cíli na náměstí v Mělníku. Sjezd do města hlásí 70km v hodině, tak si říkám, že zas takovej čajíček jsem nebyl a že ten kopec je fakt zkopec, takže gúd ... silnice je skoro za mnou a přichází parádní disciplína, běh.

Běžet v tomto závodě znamená neběžet

Po cca 4,5h závodění převléknout tretry za tenisky a vyběhnout není jen tak. Mně osobně to tedy zas tak nevadí (já totiž neumím běhat) takže je mi jedno, jestli jsem čerstvý nebo unavený, prostě běžím tak, že skoro neběžím.

Každopádně jsem vyrazil a už zdolávám první kilometry. Trasa po seběhu z náměstí, rovinatá podél Labe a Vltavy takže pohoda jazz ... jen k závěru okruhu se to zlomí do krátkého ale prudkého stoupání, které vyfuním a už mírně stoupající cestou běžím zpět na náměstí ... začíná být trochu vedro, ale na to jsem nějak zapomněl a soustředil se na to, abych v průběhu do dalšího kola zjistil, jak na tom jsem (myšleno pořadí). To se pochopitelně nepodařilo (asi jsem letěl hroznou rychlostí dál) ... takže bez informace a bez pití pokračuji dál do závěrečných 8km.

Po seběhu mě začíná píchat v boku, prý že játra, nevím kdo na to přišel že to jsou játra, ale píchalo to tak, že jsem musel skoro zastavit. Nasadil jsem hluboké jógové dýchání a přátelé .... nic se nestalo ... tak jsem to zkusil ještě jednou, zpomalil, téměř zastavil a konečně to začalo ustupovat.

Závěr běhu už byl okořeněn jen čůrací pauzou u stromu a už finišuji do cíle. Těsně před cílem ještě zdolávám čéčéčko (závodníka v mojí kategorii s červenou čepičkou) a připravuji se na rychlé převlečení do biku.

Třešnička na dortu, aneb bahenní lázně na biku

Týden před závodem vydatně pršelo, takže závěrečná disciplína slibovala parádní bahenní zážitek.

První km biku mě začínají chytat křeče do lýtka, ale pohotový zásah supportera, který mě vybavil ionťákem (což byl geniální tah), tak po chvilce závodu už vše pomíjí a já vjíždím po 5 km do první terénní části trati.

Úspěšně se vyhýbám první louži, zpětně viděno, to bylo úplně zbytečné, ale při závodu to bylo tak nějak intuitivní. Zároveň potkávám první výjezd, kdy už z dálky vidím jakoby skoro až schody, trochu se vyděsím, ale co kdyžtak to vyběhnu. Nekonec ego bylo silnější, řadím lehký převod a kmitavými pohyby nohou tento brdek zdolávám. Ještěže tak, „vzdát“ hned první kopeček by bylo zoufalé ...

Bike pokračuje krásnou rychlou, mírně stoupavou částí a nohy a tělo se začínají dostávat do tempa. Křeče ustoupily a už se těším na pořádný terén, ten přichází po cca 10km biku a tady to konečně začíná ... bahnitý a kluzký sjezd hlásí, tohle bude pecka. Dole pod kopcem už není potřeba řešit louže. Situace se zdá býti jasná a jedu vstříc dalším blátivým zážitkům.

Přichází první terénní výjezd, budou ještě asi 4, kdy Kokořín nabízí sice krátká ale docela prudká stoupání. Zakusuji se do prvního, úzká pěšinka, písek a sem tam skála, nabízí krásně technický  výjezd, zdolávám bez vyšlápnutí a na kopci se pomalu chytáme zpevnění cesty a rozjíždím lepší tempo. Zdolávám soupeře z jiných kategoriíí a pokračuji dál. Sjezd přichází zanedlouho a nabízí stejně kvalitní terén jako výjezd.

Letím do rokle, zasunuji teleskopku, těžiště nad zadní kolo a už hvízdají brzdy. Prudká vpravo, pár serpentýn a jsem dole .... oooaaa .... krása, tohle doufám, že bude pokračovat. ???? A taky že jo ... údolí je plné vody, bahna a jiiného bordelu. Ten lítá úpně všude, jsem jako prase „v žitě“ a jedu dál. Ještě 3 takovéto výjezdy a sjezdy a už se pomalu vracím na úvodní část bike okruhu, po které se vracíme zpět do cíle.

Cestou potkávám ještě další závodníky, někteří nemají taková slova chváli jako já, ale já si to tedy moc užívám. Sice už točím 7h závodu takže už se únava dostavuje, ale cíl už je na dohled. Závěrečný sjezd po silnici je jako balzám na rozmlácené tělo, a užívám si poslední metry do cíle.

Ufff ... a jsem v cíli, krása nádhera. Jsem tu, celý, v pohodě, téměř bez krize a nutně, nutně potřebuji PIVO.

Po všech těch sladkých gelech, tyčinkách atd. to prostě jinak nejde. Bohužel ale vím, že tu je ještě neděle, takže zodpovědně volím Birell.

Ne jen že jsem dokončil první den, ale průběžné 2. místo jasně říká, chlape neposer si to. Každopádně už teď se těším až bude neděle odpoledne, a budu si moct dát pořádné a výborné Únětické pivo, kterého bude rozhodně hodně. :) 

Neděle ráno – pokračujeme

Po sobotním martiriu přichází ta horší část. Dát si to, sice v kratších distancích, ale znovu.

Přiznám se, že tohoto jsem se bál asi nejvíc. Z totální únavy, bez pořádné regenerace (jasně v sobotu večer ještě člověk znovu připravuje materiál, myje kolo, maže řetěz, atd.), se pustit znova do nějakého sportovního výkonu. Kdo se připravuje třeba na Ironmana má před sebou 3,8km plavání, 180km na kole a 42km běhu, takže peklo, ale má to v jeden den, ví že pak může padnout, zkolabovat, ožrat se, .... zkrátka cokoli, ale tady ne, tady opět v 7h ráno na startu.

Tentokrát se začíná na pohodu silnicí a ještě k tomu se startuje s časovými ztrátami z předchozího dne. 15min na prvního se nezdá být až zas tak špatné, ale první ze všech disciplín startují v 7h hromadně ... takže ano, chápete správně, mají možnost jet spolu a pomoct si. Kdo jezdí na silnici ví, jaký je rozdíl jet sám nebo třeba ve 3 lidech ... no nic, příště mám jet líp a jet z prvního fleku, vo tom žádná.

Nevadí 15min za prvními vyrážím, jako solitér před dalšími pronásledujícími. Relativně bezpečný polštář (17min) mi dává trochu jistoty. Každopádně prázdné nohy, únava a značné vyčerpání neslibují moc dobrý požitek.

Každopádně po prvních km silnice se rozjíždím, drtím pedály a už se blíží znovu vražedné stoupání u Kokořína, lámu tam poslední lehké převody co mám a pravidelně se ohlížím dozadu, jestli mě někdo neplánuje hopnout. To se nakonec neděje a výpočet času příjezdu do 1 . depa vychází téměř na minuty přesně.

Zahazuji kolo, odhazuji svršky a jdu se koupat. Takhle brzy ráno to rozhodně neprovozuji rád, ale není na výběr. Jenže ještě než to začne, začíná disciplína dostat závodníka do šprcky (rozumějte neoprenu), na toto je třeba několika lidí a ani to většinou nestačí.

Povzbuzujeme se s ostatními závodníky navzájem, a díky této disciplíně hopu jedinou singlwomen ve startovním poli. Mávám a valím do vody, tam strávím opět výrazně delší dobu než ostatní, ale tady v této disciplíně je cílem přežít. Opět je třeba vše svléknout, zahodit a nasadit brusle.

To se podařilo a už cupitám na stezku. Tentokrát suchá stezka nabízí krásné svezení. Už se na tom neklátím jako den předem, užívám si pevného odrazu a jistého skluzu, jen mě začínají brát záda ... začínám to trochu flákat, ale pořád se posunuji kupředu.

Singlwomen je opět přede mnou, ale dobře jí tak ???? ... na otočce kontroluji čas před dotírajícím čéčéčkem na 3. pozici a valím dál. 2. pozice i po slabých inlinech je stále v mých rukách, a tak se začínám trochu usmívat ...

Přeběh a převléknutí na Bike probíhá hladce a jdu točit 5 okruhů v okolí Mělníka. Normální cyklokros či městské kritérium. Na začátku 1. kola hopu singlwomen, která vyděšeně hlásí, ať jí nesundám, říkám: neboj jedu dál, čus ... Okruh biku technicky totálně easy, takže jediné, co je třeba, je 5x vyjet od vody na náměstí, ale jinak by toto zvládl téměř kdokoli, ... i moje manželka. :)

Náskok se navyšuje, na okruzích se potkávají všichni závodníci, takže si vzájemně fandíme a pozbuzujeme a míříme všichni zdárně k cíli.

Závěr závodu už je 8km běhu, takže pohoda jazz .... nabírám na tuto část, na pokec, manželku, a ta to se mnou v pohodovém tempu objede na kole.

Závěr už si vychutnáváme spolu, cílovou rovinku si dáme spolu a za cílem v objetí obou holek už s úsměvy na tváři si užíváme, že jsme v pořádku v cíli.

Joo konečně pivo, na to jsem se těšil, slovy klasika, ... už od Náchoda, takže čepuji Únětice, lámu je do sebe a užívám si totální únavu ...

Život je krásný, když má člověk co zdolávat. Cesta je cíl a umět si dát takový cíl, který je reálný a splnitelný, je úžasné.

Ještě před 5ti lety bych si něco takového nedokázal představit, ale dnes ?! ... to už jde, proto se nesrovnávejte s ostatními, ale stavte si cíle sami k sobě a třeba právě na závodě si je plňte.

Pro někoho je toto pohoda a denní chleba, pro někoho něco nepředstavitelného, ale to je právě ono. Každý jsme v jiné životní situaci, s jinými schopnostmi a v jiné kondici, proto se nechávejte inspirovat ostatními (kde se nachází lidské hranice), ale stavte si cíle, na které dosáhnete ...

Ještě na závěr se sluší říct, že jsem sobotní den zvládl za 7.45h, a nedělní 4.45h s celkovým časem 12,5h se ztrátou na 1. místo více jak 30min a uhájeným celkovým 2.místem mezi singlmeny.

Cílem bylo dokončit a to se podařilo, takže spokojenost je.

Celkový energetiký výdej při jednotlivých aktivitách – 8 156 Kcal (34 255kJ). Snědeno v průběhu závodu 12 energetických gelů, 11 sojových suků, vypito 1,5 litru coca-coly, 1litr iontáku, 2x red-bull .... a na závěr smažený sýr s hranolkami a 2 piva.

Na regeneraci to není nejlepší, ale po tomto závodě není v plánu v blízké době další závod. Mnohem důležitější je jídlo a strava před závodem, to pokud by vás zajímalo, tak mohu někdy napsat, jak se připravit.

Život není jen pohoda a klid, právě naopak. Toto nás dělá lepší a silnější.

Něco hezkého končí a něco jiného začíná, tak snad budu do další etapy vybaven dostatečně dobře.

Velké díky patří mojí paní Hance, že mi trpěla čas věnovaný tréninkům a podporovala mě. Zároveň moc děkuji tatíkovi, který mně dělal supportera a zajišťoval veškerou podporu během závodu.

Martin