Tak vám nějak nevím - od začátku svého hubnutí se potkávám s různými reakcemi okolí. Když pominu komentáře a "pravdy" lidí, které jsem si už dávno zařadila do kategorie "nemusím, ale přežiju", začala jsem se nějak plácat v názorech a komentářích lidí mě nejbližších.

     Syn - bez výhrady přijímá a fandí a je rád, že jsem začala řešit svoje zdravotní a pohybové problémy. Miluju ho za to a poté, co už se snad trochu vzdálil pubertě, tak i za to, že si nebere servítky a trefí do černého :-)) Jak jednou řekla H. Pawlowská:"Milující matka má ráda i spratka" - době rozjeté puberty syna jsem ji kolikrát dala za pravdu a tiše počítala do tisíce a čekal, až z toho vyroste :-)) A miluju ho i přesto, že mi občas vyluxuje lednici s mými pečlivě připravenými potravinami - alespoň se naučím improvizaci .-)). Z toho, co jsem napsala, vyplývá, že tady problém není a jsem tomu ráda :-)

   Táta - trochu překvapil ... Zkrátka mám pocit, že od té doby, co jsem mu sdělila, že měním svůj životní styl a hubnu, to mám pořád na tapetě. Nechci se s ním hádat, přece jen už má svůj věk, navíc ho zas nevidím tak často, tak si s ním chci čas užít, ale zatímco dřív skoro nevolal, tak v poslední době volá téměř denně a s něčím peprným na jazyku - proč hubnu, že nemám dát na reklamy, že modelka už nebudu atd., přitom ještě před mým hubnutím, když jsme se bavili o mých problémech, tak jeho první slova vždycky byla:"Měla bys zhubnout"

    Bývalá tchýně a švagrová - dopředu podotýkám, že jsem s tchýní ní vycházela v době manželství a i v době po rozvodu a nehodlám na tom nic měnit - za rozvod nemůže a stále je moje tchýně, i když právně už jaksi ne a navíc je to synova babička. Dokonce bych řekla, že se náš vztah po rozvodu ještě vylepšil ... je to neuvěřitelné, ale je to tak.
    Dneska byli u nás na návštěvě a já se na celou rodinu docela těšila. Nijak jsem neventilovala, že hubnu, vařila jsem jako obvykle (tudíž ne zcela dietně a to co mají rádi), jediné, co bylo jaksi jinak, že jsem si místo přílohy vzala zeleninu a svačila jsem. A zeleninu jsem jim nevnucovala, ale jen nabídla v podobě salátu. Možná právě tohle byl spouštěcí moment stavidel, proč nehubnout :-(
    No, abych to shrnula, byla jsem z návštěvy nakonec docela otrávená, vlastně jsme se ani nebavili o tom, jak jde život jako obvykle, ale spíš o tom, jak by hlavně u mě jít neměl ...

Máte podobné zkušenosti a co s tím děláte? Já vím, že to jsou malichernosti, ale mě ty z mého pohledu zbytečně se zhoršující vztahy docela drtí :-(