Vážení přátelé, sledující, čtenáři, náhodní kolemjdoucí (a kolemčtoucí), 

je to již nějakou dobu, co jsem psala zápis na svůj zdejší blog. Vlastně je to rok a půl. 

Co se za tu dobu změnilo? 

Všechno a nic. 

Mé poslední zápisy se týkaly mého problému s jídlem, tedy konkrétně spíš mých PPP. Ale abych začla od začátku.

V mém příspěvku "Jak jsem se dala dohromady - otevřená zpověď" jsem psala, jak všechno začalo. A teď bych to ráda dokončila v pozitivním duchu; nikoliv však "Jak to všechno skončilo", ale spíš "Jak to všechno funguje". 

Na začátku tohoto roku jsem byla zase v jednom ze svých "vypapaných" období. Moc se nedařilo, po vánočních svátcích jsem byla celá opuchlá, lenivá, bez motivace a sebevědomí, no, prostě - povánoční kila jsem půl roku jedla jako čuně a někde se to odrazit muselo. 

No. Co s tím? Najedeme zase na bestiální režim! Zakoupila jsem na 30tidenní výzvě program "Sacharidové vlny" a začla 3x týdně chodit do fitka. Hubla jsem a hubla, po dvou týdnech najednou zase bez nálady a energie, ale přeci to nevzdám! Sacharidové vlny mě přeci dostanou z těch nejhorších kil! 
Nu. Buďme upřímní. Někteří z vás jistě Sacharidové vlny od 30tidenní výzvy potkali. (Příjem těžce pod bazálem, vitamíny, vláknina, pestrá strava nula, nula, prd. Neděle volné. Sněz co chceš. Jako vážně.) K čemu to vedlo? Zhubla jsem. 6 kilo za měsíc bylo dole, ale s nimi i moje energie, vůle a všechno ostatní. Sice jsem začala jíst 6x denně, naučila jsem se, že zvracet po jídle prostě není dobré je fakt totální blbost, ale tím, že přes týden tělo nedostalo jídlo, tak jsem v neděle extrémně prasila a vytvořila si novou kamarádku položku do seznamu mých PPP - záchvatovité přejídání. 

Po sacharidových vlnách se to od poloviny února se mnou pořád táhlo dál a dál. Omezený příjem versus přejídání. Sebevědomí na nule. 

Až jsem se v práci v březnu seznámila s jedním kolegou. Slovo dalo slovo, on, že rád chodívá do posilovny, já, že bych potřebovala sparing partnera na dobrou motivaci. Tak jsme začli chodit spolu. 3x týdně, spíš pro radost z pohybu. Váha dolů nešla, zato radost ze zvětšující se síly byla velká. V té době jsem se začala víc zajímat o stravování a výživu, chápat význam makroživin, koza jedna hloupá, pitomá, sebekoučink, žeano! znovuobjevila princip sebekoučingu fakt brzo! a začala se stravovat jinak. Navýšila jsem příjem, a nestíhala se divit, co to s tělem dělalo. Nevěděla jsem, kdy všechno to jídlo sníst. Byla jsem jak Alenka v říši divů, když jsem zjistila, že se mi do denního příjmu občas vejde i to Kinder Bueno a všechno je v pořádku. 

Se sparingem to bohužel dopadlo smutně. Dal mi najevo, že by rád i něco víc, než jen chodit spolu do fitka, já ho však ve vší slušnosti (jakožto zadaná dívka) odmítla a on se mi přestal ozývat. Do práce nechodil, vzal si dlouhodobou dovolenou a slehla se po něm zem. Mně to ale nedalo, do fitka jsem chodit nepřestala, říkala jsem si, že vzdát to po dvou měsících by byla škoda. Navíc jsem si našla svůj systém - 5x týdně na šestou ranní, hodinku cvičit, pak rovnou do práce. Odpoledne nebylo zabité, takže jsem stíhla vše, co jsem potřebovala. 

Váha šla konstantně dolů, zhruba půl kila za týden. Já se za tu dobu naučila vážit každý den a dělat si týdenní průměr, nikoliv však kvůli obsesi, ale kvůli tomu, abych pochopila princip toho, jak tělo pracuje s vodou, co se stane, když si dám hodně náročný trénink na nohy, jak váha kolísá v průběhu ženského cyklu, a tak dále. Z cíle "zhubnout" se najednou staly úplně jiné věci. Stal se z něj životní styl. 

Našla jsem si trenéra, nebo si možná trenér spíš našel mě :) A vlastně to ani není trenér, jako spíš sparing, se kterým se hecujeme k neuvěřitelným výkonům.

Už nechci být hubeňourek, kterému koukají žebra. Pracuju na pořádných svalech. Mým cílem bylo dřepnout svou váhu (překonáno. Dokonce o deset kilo!), udělat shyb (překonáno z poloviny, zvládnu shyb podhmatem), udělat klik na bradlech (taktéž překonáno) a mít viditelnou žílu na bicepsu (na tom se ještě bude dlouho pracovat). 

Za tři, čtyři týdny končím redukční dietu (pořád ještě bylo co shazovat) a půjdu na reverzní dietku, abych tělo navykla na vyšší příjem a nepřibírala, ideálně bych se při zachování pěti tréninků týdně ráda dostala na 2000 kCal (můj bazál je přibližně 1300). 

Jsem šťastná, spokojená a vyrovnaná. Nepanikařím, když mám na displeji váhy o kilo a půl víc ze dne na den. Netrestám se. Jíst je pro mě radost, jídlo je palivo pro tělo a čím lépe ho krmím a čím lépe se k němu chovám, tím lépe mi to oplácí. 

Držím pěsti všem zdejším bojovníkům. Ačkoliv, je hloupé říkat tomu boj, protože bojovat sám se sebou je hloupost. Boj je synonymem pro válku a válka je zlá - raději se učme poslouchat naše těla a učme se, snažme se pochopit, jak to celé funguje - a snažme se naleznout rovnováhu. 

Mějte krásný den!