Jak jsem už asi psala,šest neděl po Mikuláškově narození jsem se vrátila do „pohybu“. Squash střídaloposilování doma, cvičení na BOSU střídalo předcvičování dětem a ženám, pakjsem zjistila, že v naší sokolovně cvičí výborná trenérka Pilatesu a AE, ale protože se začalo blížit jaro a pěkné počasí, nechtělo se mi zavíratse v tělocvičně. A tak jsem si koupila nové běžecké boty a „že začnuběhat“.

S Míšou, se skorošvagrovou, jsme si vyhlédly nenáročnou(hahaha), 4km dlouhou trasu lesem apodél něho a 22.dubna jsme poprvé vyběhly. Věděly jsme, že naše kondice nebudežádná hitparáda, ale že po ani ne kilometru budeme hledat plíce ( oběnekuřačky), jsme si nemyslely. Ale postupem času jsme tuhle čtyřkilometrovku dávalylépe a lépe. Začala nám být moc krátká a taky jsme začaly běhat druhým směrem,do kopečka, z kopečka, trasu sedmi-kilometrovou. I ta nám začínala být počase snadná( ale rádi se k ní vracíme,když nejsme zrovna ve formě) a začaly jsme běhat po vedlejších vesnicích,10-12km.

17 dní před pražským během jsem byla po dloooouhé doběpotrénovat s Míšou. Uběhly jsme skoro 9 km a já po cestě cítila, jak měbolí paty. Doma jsem byla nemile překvapená. Když jsem sundala boty a ponožky,zjistila jsem, že mám na každé noze krví nalitý puchýř. No to je super. Posprše jsem je ošetřila a zalepila. Druhý den v podvečer jsme šli hráttenis. Auau, puchýře pěkně bolely. Doma sundávám boty a ponožky a zjišťuju, žepuchýře jsou stržený … auauauauuuuuuu !!!! Po prvních dotecích vody ze sprchymám pocit, že mi někdo řeže nohy u kotníků pilou na železo. Takových hlasitýchsprostých slov během tak krátké doby u mě už dlouho nikdo neslyšel !!!! Druhýden,i přesto, že je 17°C, se po venku pohybuju v pantoflích. To jsem tedazvědavá, jak za 14 dní poběžím v „plné síle“ :-)

Ale koncem léta jsem opravdu absolvovala svůjprvní běžecký závod - na deset kilometrů. A netroškařme, bylo to rovnouv Praze s dalšími 9999 běžci. Do Žlutých Lázní přijíždíme 1,5 hodinypřed začátkem, v převlékárně se převlečeme, vystojíme si frontu na úschovuzavazadel a pak už jsme měli čas se psychicky a fyzicky připravit na „startovnívýstřel“. Závodu se účastní kromě mé maličkosti i Míša, manžel a Marcel ( sestry přítel), který je ale užostřílený závodník a tak se zařadí do svého „zeleného“ koridoru před „červeného“Luka, přede mě se žlutou samolepkou a před „růžovou“ Míšu. My s Míšou jsmese díky našim odhadům našich uběhnutých časů zařadily do dvou posledních skupinběžců. Stojím mezi dalšími lidmi sama asi 15 minut a všichni čekáme, až se tenvelký závod odstartuje. Na místě přešlapuju do rytmu hudby, kterou nám pouštějz repráků podél tratě, lehce procvičuju kotníky a celou dobu si motámgumičku na prstech. Jsem pěkně nervozní. Nakonec gumička do vlasů praskne … alejá jsem vybavená a mám v „rukávu“ještě jednu. A je to tady. První skupina běžců vystartovala. My startemprobíháme o deset minut později ( přecijenom štrůdl běžců je fakt dlooooouhý :-) ) a ve startu náspovzbuzuje k dobrým výsledkům Bára Špotáková ;-) Vybíhám do pražských ulic,s číslem na prsou a na zádech s heslem „Go hard or go home“.S heslem, které jsme si každý mohl zvolit podle svého gusta. Podél tratěstojí „civilisti“ a povzbuzujítleskáním,  pokřiky, úsměvy. Říkám si, žetak povzbuzují asi někoho známého, ale brzy zjišťuju, že povzbuzují prostěvšechny. Po celé desetikilometrové délce tratě stojí turisté na chodnících apovzbuzují, křičí, tleskají, až mi vyskakuje husí kůže, jak silná je toatmosféra. Probíháme pod mostem a z repráků slyšíme :“Právě jste uběhlidva kilometry“. Hohooo, dva kilometry mám za sebou, už jen osm a běží se mibáječně. Před třetím kilometrem nás čeká běh do kopce. Vidím, možná tak zelenouskupinu, jak už ho má za sebou a trochu jim závidím. Kopce nemám mocnatrénovaný. Ale poperu se s ním bez zastavení. Na startu jsem se zařekla,že se budu usmívat a to se mi daří bez problémů. Usmívám se, protože se mi běžískvěle, čtu si hesla „kolegů“ , usmívám se nad nápady lidí, co dokáží vtipnéhovymyslet a taky nad tím, když vidím, že někdo zastavuje, protože už nemůže a jápořád běžím :-)To mě vždycky strašně nakopne. Stejně tak, jako když někoho předběhnu. Jsme natřetím kilometru a na čtvrtém…. Na chodníku mezi „civilisty“ vidím PavlaZedníčka. Usměju se, no vida, koho tady nepotkám :-)  Usmívám se, když se sluníčko schová za mrakya foukne vítr, aby nás trochu ochladil, usmívám se, protože jsem na šestémkilometru a ještě jsem nezastavila. Na sedmém už začínám být trochu unavená azačínají mě bolet nohy. Vzpomenu si na pár řádků z knížky ChiRunning,kterou jsem pár dní před závodem začala číst a představím si sebe jako jehlu,která je vpíchnutá do peříčka. Zpevním střed těla a nohy a ruce uvolním.Opravdu to pomáhá. Nohy si trochu odpočnou a tak je po chvilce zase probudím.Když probíháme osmým kilometrem, opět mám chuť zastavit. Ale říkám si :“Sakra, osm kilometrů jsem uběhla bezzastávky a teď bych měla „jít“? Samozřejmě nesmysl. „Blbý“ dva kilometry už je jen kousek. Takže běžím dál a nechávámnohy odpočívat jako chmýříčka z peří. Fakt to pomáhá. A najednou vidímv dálce cíl. A úsměv mi zintenzivní. Už je to skoro za mnou !!! O píďzrychlím tempo, najednou začne cílová brána působit jako magnet. Hypnotizuju jiočima a úsmívám se. Ještě pár metrů, ještě kousek, ještě kousek … probíhám cíls rukama nad hlavou a tleskám sama sobě. Do očí mi vlétla slza štěstí. Mámza sebou můj první běžecký závod a je mi kráááásně !

Když jsem koncem června vyplňovala přihlášku, povinným polembylo uvést předpokládaný čas uběhnutí tratě. Já zadala 1:08 hod. Můj časstrávený na závodní trati byl 31.8.2013 o něco lepší – 1:03 hod.

Doběhla jsem dřív, než bylo očekáváno, s úsměvem nartech a slzou v oku. Jsem spokojená !