Hrozně ráda cestuji. A vůbec nejraději pak při takové cestě jezdím z místa na místo, jeden den tady a druhý zase úplně někde jinde. Každý den je tak trochu překvapení, občas narazíte na cestovatelský poklad, místo, které nenajdete v průvodcích, není tam ani noha, a i přesto je stokrát krásnější, než mnohé turistické rádoby „perly“. A občas se to také nepovede a jedete tři hodiny v autě, abyste se pak smutně koukali přes mříže zamčené brány muzea. I to k tomu patří, a i navzdory tomu (nebo možná právě proto) mě to tak baví.

Letos jsme takový roadtrip podnikli s přítelem. Vzali jsme auto, sklopili zadní sedačky (a udělali něco, co alespoň trochu připomínalo postel), koukli do mapy a netrvalo ani tak dlouho, abychom se shodli na destinaci. Vyhrálo Pobaltí, konkrétně Litva a Lotyšsko, o kterém ani jeden z nás nic nevěděl, což v nás samozřejmě vzbudilo zvědavost a společně s ní i cestovatelského ducha.

Pro představu - výraz našeho cestovatelského nadšení.

Mohla bych se tu teď rozepsat o tom všem, co jsme za tu dobu viděli, o krásných plážích s bílým pískem a pěkně studeným mořem, o klidných a krásných městech, o spaní v lese… Ale STOBklub není stránka o cestování, že jo. 

Proto bych s vámi ráda sdílela trochu jiné zážitky. Ty gastronomické. Ačkoliv jak se to vezme…

Vzhledem k tomu, že celé naše cestování bylo poměrně nízkorozpočtové, nízkorozpočtové bylo i naše stravování. Nějaké železné zásoby jsme si vezli z domova, čerstvé potraviny jsme kupovali v místních supermarketech, a párkrát jsme navštívili i nějakou tu restauraci nebo bistro.

A jak je na tom litevská a lotyšská kuchyně a stravování? Z hlediska zdravého životního stylu tedy žádný zázrak. O tom se sami přesvědčíte v okamžiku, kdy vstoupíte do jakéhokoliv jejich menšího i většího obchodu. Jejich naprosto nezbytnou součástí jsou totiž dlouhé regály a velké krabice plné sušenek (plněných i obyčejných), cukroví a dortíků. Sušenky si tam můžete sami nabírat do sáčku a následně platíte podle jeho váhy. A ačkoliv Litva a Lotyšsko se cenově velmi podobají nám, zrovna sušenky jsou tam skutečně levnou záležitostí a při krátkém pozorování jsme zjistili, že nechyběli téměř v žádném košíku.

Takovými přeborníky mezi těmito sladkostmi jsou pak velké sladké „věže“ (skutečně nevím, jak to lépe popsat) zabalené v celofánu. Tou nejběžnější „věží“ je koláč šakotis připomínající vánoční stromeček. My jsme z cest přivezli ještě skruzdėlynas, což je pyramida ze sladkých koláčků politých medem a posypaných mákem.

Dalo by se říci, že Pobaltí je rájem pro skutečné milovníky sladkého a noční můrou pro každého, kdo se zrovna snaží zhubnout.

Ze slaných jídel jsme toho neochutnali zrovna mnoho, ale litevské národní jídlo, neboli plněné bramborové knedlíky cepelinai jsme si ujít nenechali. Cepelinai jsou velmi podobné našim plněným knedlíkům, jen mají možná podlouhlejší tvar, je v nich mleté maso a obvykle se podávají se zakysanou smetanou a osmaženou cibulkou.

Celkově se dá říci, že kdykoliv v Pobaltí narazíte na něco plněného, co zrovna není evidentně sladké, najdete v tom mleté maso. Časté jsou různé koláče nebo „pirožky“ s mletým masem, případně cibulkou nebo třeba i sýrem. A co vám budu povídat, po pár dnech toho máte opravdu plné zuby. Zvlášť když se těšíte, že si dáte sladkou palačinku a vida – zase to mleté. Paráda…

Ani v oblasti slaných jídel tedy z hlediska zdravého stravování „pobalťané“ zrovna neválí.

Rozhodně ale nechci takhle šmahem strčit celé dva národy po dvoutýdenní návštěvě do jednoho pytle. Řekla bych, že asi každá země má své jídelníčkové neřesti. Někde to mohou být obří sladké věže a někde úplně jinde (a možná ne zase tak úplně moc daleko) třeba pivo, co je levnější než voda…

Jak jsem ale už říkala, vzhledem k rozpočtu a také proto, že prostě rádi vaříme, jsme se v bistrech a restauracích stravovali spíše výjimečně a mnohem častější byly případy, kdy jsme vytáhli plynovou bombu s násadou, ešák a pustili se do přípravy. A mleté jsme vynechali…

Nevím, jak u vás, ale u mě je naprostým základem dne snídaně, ideálně ovesná (nebo jiná) kaše. A bez tý – ani ránu! Ať jsou podmínky jakékoliv. A ačkoliv horké kaši po ránu se asi nic nevyrovná, takovou o něco jednodušší a rychlejší variantou jsou „overnight oats“, neboli vločky, které jen zalijete mlékem a necháte přes noc nabobtnat. Ráno do ní přidáte oblíbené ovoce a máte skvělou snídani téměř bez práce.

Mně se dokonce jednou podařilo ulovit v lese i čerstvé borůvky a co vám budu povídat… na tuhle snídani vzpomínám ze všeho nejraději.

Kromě spousty vloček jsme s sebou tahali i přesnídávky. Tak nějak mě totiž před cestou napadlo, že taková přesnídávka představuje přece celkem vyvážené a zdravé jídlo, které stačí jen dochutit, možná ještě doplnit nějakou přílohou a je to.

No... nebudu vám lhát. Ke konci výletu přesnídávky putovaly na seznamu (ne)oblíbených jídel ještě pod mleté maso.

A tak jsme v autě (společně s přepravkou plnou přesnídávek, ovesných vloček a celozrnných krekrů – ty jsou mimochodem také skvělou cestovatelskou vychytávkou) procestovali část Pobaltí. A ačkoliv se na nám na našem výletě nepřihodila (naštěstí!) žádná patálie, těch hezkých vzpomínek (a evidentně i fotek) máme celou řadu a budou se hodit, až zase přijde všechno to sychravo a podzimno.

A na závěr otázka na vás – jaké jsou vaše nejsilnější/nejlepší/nejhorší gastronomické zážitky z cest? A jaké jsou ty vaše cestovatelské vychytávky?