Pod dnešním luštěninovým článkem, který srovnával mléko a sójový nápoj, jsem si hezky zavzpomínala na školní časy.

„Pamatulu si na učitelku, která nade mnou stála, dokud nesním aspoň půlku, a oháněla se klasickým ´co by za to děti v Africe daly´.“

Ta vzpomínka mě dodnes znechucuje, ale tak trochu i pobaví, protože mé tehdější nevinné já učitelce bezelstně odpovědělo:

„Tak proč jim to nepošleme, když já to nechcu?“

Učitelku málem skolilo, že já, jindy tak poslušná holčička, dokážu být tak drzá. Vtip je v tom, že to vůbec nebyl pokus o drzost, ale skutečný návrh, který mé dětské dušičce přišel naprosto logický: Já hlad nemám, děti v Africe ano, tak jim to prostě pošleme a ony se najedí. Byla jsem mrně, bez znalostí o trvanliovsti potravin a bez reálné představy o tom, jak je ta Afrika vlastně daleko, ale musíte uznat, že z dětského pohledu to dává dokonalý smysl.

Tohle je na té vzpomínce hezké. To, co na ní hezké není, přede mnou leželo na talíři.

Myslím si, že většina z nás má, nebo musela pracně překonávat, nějaké to potravinové trauma ze školní jídelny. Některá by ani nemusela vzniknout, nebýt právě takových učitelek a nerudných kuchařek u okýnka na vracení, protože na některé chutě si děti musí zvyknout postupně. Některá by se asi rozvinula tak jako tak, protože to jídlo bylo regulérně hnusné.

S veškerým respektem ke školním kuchařkám (s jednou se znám a vím, že to vůbec není snadná práce) si dovolím pár svých jídelnových traumat zveřejnit.

Polévky

Polévky všeobecně byly v naší školní jídelně tím nejslabším článkem. Většina žáků už u výdejního okénka hlásila ´bez polévky´, bylo to totiž to nejhorší, co si pod pojmem ´polévka´ lze představit. Obvykle to byly různé variace vývaru, s kousky masa i s chrupavkami, zahuštěného rozvařenými nudlemi, s jedním velkým mastným okem na povrchu, to celé ochucené takovým množstvím maggi/vegety, že nám z toho obvykle vyhrkly slzy do očí. Čočková polévka byla spíš čočka na maggi, rybí polévka nejspíš jen z kostky, všechno přesolené, jinak nedochucené.

Špenát

V tomhle určitě nebudu sama, že? Asi nemá smysl se o jídelnovém špenátu moc rozepisovat. Nenávist ke špenátu jsem překonala hned, když jsme si doma vypěstovali vlastní. Tehdy jsem totiž zjistila, že špenát se přirozeně nevyskytuje jako hnědá břečka, ale jako pěkné zelené lístky. A že v přírodě neroste přesolený.

Rajská

Rajská je jeden z těch pokrmů, který si neoblíbím nikdy, i když jsem se ji sama naučila připravovat velmi dobře. A to právě a jen kvůli vzpomínce na tu slano-sladko-octovou oranžovou hmotu, kterou mě nutili jíst, protože ´rajčata jsou zdravá´. Ne že by ta věc an talíři měla s rajčaty něco společného.

Sójové maso

Vím, že zavrhovat všechny výrobky ze sóji kvůli jídelnovému sójovému ´masu´, pravděpodobně nevalné kvality, je ode mě dost hloupé. Ale když se řekne sója, nevybavím si prostě nic jiného než ty divné nerozkousnutelné cucky, které se převalovaly v univerzální hnědé omáčce. Ani měsíc luštěnin mě k tomu nedokopal, a to jsem díky němu vzala na milost i fazole, do té doby taky spíš zatracované.

Celer

Tohle je jen taková chuťovka na závěr, tentokrát z jídelny na střední, kde jsme si mohli vybírat ze dvou jídel. Já si vybrala zeleninový salát s kuřecím masem a dostala jsem celer. Nekecám, ze zeleniny tam opravdu nebylo snad nic jiného než celer. Byl smíchaný (asi) s jablky a majonézou, maso jsem ve své porci nenašla žádné. Nikdy jsem nebyla fanynka celeru, ale nijak moc mi nevadil. Od tohohle oběda ho ale definitivně nesnáším.

Jak už jsem psala, školní kuchařky v podstatě respektuju. Vařit pro takové množství lidí, navíc s omezeným rozpočtem, není snadné. Takže když přivřu obě oči, mám pochopení i pro tu nahnědlou špenátovou břečku a umělohmotnou rajskou. Neexistuje ale žádná omluva pro všechna ta přesolená jídla a maggi polévky, které nám jenom vypalovaly chuťové buňky.

A co vaše noční můry ze školních jídelen, máte? Podařilo se vám všechny překonat, nebo se vám něco znechutilo natolik, že se toho dodnes nedotknete?