I když jsem ve skutečném životě trochu rezervovaná, tady na internetu se nijak netajím tím, že mám za sebou náročné období. Pokud jste ale četli moje poslední blogy, víte, že jsem se nevzdala. I nadále na sobě budu pracovat, i když se víc než na cokoli jiného budu muset soustředit na psychiku.

Poslední dny, jakkoli špatné byly, přinesly přece jen něco dobrého. Donutily mě uvědomit si, co mi na mně nejvíc vadí a co chci změnit. Došlo mi, jak mi to, že si držím lidi od těla, komplikuje život. Ne že bych byla vysloveně nespolečenská, mezi lidi chodím často a ráda, ale doopravdy k sobě nikoho nepouštím. Takže když se vyskytnou trable, jsem na to nakonec sama.

Pokouším se to napravit. Bude to dlouhá cesta a zatím po ní postupuju pomalými, opatrnými krůčky, ale dělám pokroky. Snažím se být otevřenější k lidem, kteří mě už teď mají rádi, a smířila jsem se s dvěma lidmi, se kterými jsem nějakou dobu nekomunikovala.

A s jedním z nich jsem včera jela k vodě. Fascinuje mě, jak rychle se mi moje snaha vyplatila. Stačí jedno vstřícné gesto a hned z toho plynou výhody.

Kdybych si mohla vybrat, strávila bych ve vodě většinu života. Ideálně v nádržích, kde nepáchne chlor a kde člověk opravdu cítí, že voda žije. Ráda bojuju s proudy pod hladinou a tlak vody je pro mě jako objetí. Super-extra-intenzivní objetí.

Včera jsem byla rozhodnutá plavat volným tempem a ne moc daleko od břehu - moje paže si na ty záběry od minulého roku odvykly, takže za chvilku bolely. Navíc se mi během dne trochu pomotávala hlava a kamarád mě nedávno dost vyděsil, když mi vyprávěl, jak byl na podobném koupališti svědkem utopení nějakých dvou lidí.

Bylo to dobré předsevzetí, protože opravdu nejsem z těch lidí, kteří by s chutí riskovali život. Tak jsem si říkala: Uplavu ještě pár metrů a zamířím zpátky... Poplavu nanejvýš do půlky a zamířím zpátky... No dobře, přeplavu to celé, ale na náš břeh půjdu pěšky... Tak poplavu i zpět, ale pak už nebudu blbnout... Tak faaajn, dám si to celé ještě jednou!

Miluju plavání. Doufám, že se mi podaří toho známého zas nenápadně přesvědčit. Klidně bych k vodě dojela i na kole, ale trochu se bojím jet sama, se společníkem bych nemusela mít strach.

Zpátky ve svojí vesničce jsem pak do večera nejdražšímu kamarádovi-hospodskému, který se od rána nezastavil, aspoň umývala sklo. Je fajn být aspoň trochu užitečná a ušetřit někomu trošku času.

Jsou situace, kdy má člověk chuť se na všechno vykašlat, vzdát se, o nic se nesnažit. Bylo by to jednoduché a nikdo by proti tomu nemohl nic říct - vždycky se najde důvod, nebo aspoň výmluva. Sama pár takových lidí znám. Ale nezařadím se mezi ně. Ne teď, ne tady, ne z takových důvodů.

Začala jsem nový cyklus Sebekoučinku, i když starost o postavu je jen jedna z mnoha věcí, kterými se budu v brzké době zabývat. Vzchopím se, zvládnu to. Teď přes léto to půjde skvěle, protože můžu strávit spoustu času ve vodě, a tam se veškeré starosti rozplývají.