Musela jsem překonat nějaké technické potíže s počítačem, ale slíbený první obraz mé hry je konečně tady. Zkopírování sem mi zničilo grafické členění, tak doufám, že to bude dávat smysl.

I. ČÁST

Obraz I.: PERNÍKOVÁ CHALOUPKA

Pochmurně laděná scéna, které se ale někdo snažil vdechnout slavnostního ducha. Nachází se tu místa k sezení – stačí židle přehozené tmavou látkou; vidíme taky podnosy s jídlem a několik džbánů. Čarodějnice – strašidlo v otrhaných hadrech - dělá poslední úpravy.

Čarodějnice: Tak. Teď je to dokonalé. Všechno připraveno na náš výroční večírek. Ještě si všechno zkontrolujeme…. (vytáhne seznam a odškrtává.) Nápoje: odvar z jedovatých hub, odvar z jedovatých bylin, odvar z jedovatých žab, lidská krev - s certifikátem o bezinfekčnosti! No a počítám s tím, že každý ještě nějakou tu flašku donese. Jídlo: (odkrývá podnosy) Marinovaní červi, ovčí oči, perníčky mám napečené už padesát let a nikdo je nežere… Výzdoba: (upraví nějaký cancour konfet) Nemůže být lepší! Skvělé! No jestli já nejsem ta nejlepší hostitelka na světě! (rozhodí pár perníčků do obecenstva)

(Vchází Bludička – rozevláté strašidýlko s rozbitou lucerničkou v ruce a věčně zmateným výrazem.)

Bludička: Tak jsem tady! Doufám… Jsem tady, že?

Čarodějnice: Bludičko! Co se ti stalo? Kdes nechala lucernu? (Usadí Bludičku a donese jí pití.)

(Vchází Vlk, ale zatím jen stojí v pozadí a pozorně naslouchá Bludiččinu vyprávění.)

Bludička: Jsem trochu zabloudila, no. Jenom si to představ: Jen se tak vznáším lesem, svítím si na cestu, trochu si zpívám, aby mi ta štreka k tobě rychlej utekla, a najednou vidím... Světlo! Jdu za ním, abych se podívala, kdo to v hustém lese tak pozdě v noci svítí, ale světlo přede mnou utíká! Jak jsem tak běžela za ním, šatičky mi potrhalo trní, lucerna mi spadla a rozbila se a abych řekla pravdu, sama jsem málem uvízla v močálu.

Čarodějnice: Počkej, počkej… ale takové věci máš dělat ty! Od toho jsi bludička! To ti ostatní mají jít za tvým světlem a uvíznout v bažině, to ví přece každý.

Vlk: A to je právě ten problém, milé dámy, nemyslíte?

Bludička: Jak to myslíš?

Vlk: Každé malé dítě zná naše triky. A všichni vědí, jak nás porazit. Víte, kolikrát už jsem si já musel zašívat kožich? Když se v lese něco ztratí, všichni hned začnou: (pitvorným hlasem) ´Určitě to sežral vlk! Však my víme! Rozpárejme mu břicho!´

Čarodějnice: Všichni jsme si užili svoje. Slyšeli jste, že Saň přišla o další hlavu? Ale dnes jsme tady, abychom oslavovali, tak nekaz náladu, Vlku. Už čekáme jen na Saň a Hejkala.

Bludička: Myslím, že už jdou.

(Vchází dvouhlavá Saň a Hejkal. Saň hrají dva lidé nacpaní do jednoho kostýmu – Hlava I a Hlava II. Hejkal nemluví, vydává jen neartikulované zvuky. Všichni se vítají, přičemž nesmí zapomenout obejmout obě dračí hlavy. Strašidla se usadí a nabídnou si občerstvení.)

Čarodějnice: Vítejte, vítejte v perníkové chaloupce! Hezky se tu u mě usaďte a užijte si naše výroční strašidelné setkání! Dovolila jsem si připravit

takový nezávazný program. Mám samozřejmě nachystanou hudbu, abychom si mohli později zatančit, ale nejdřív se trochu rozehřejeme. A napadá vás snad lepší způsob, než zahrát si nějakou společenskou hru? Mám tu Člověče, nezlob se, Mlýn, Žížaly… A samozřejmě – Twister! Tak co vy na to? (Rozloží plachtu na Twister a točí.) Pojď, Saň. Pravou hlavu na zelenou!

(Saň provede.)

Vlk: Tomu říkáte zábava?

Čarodějnice: Nech toho, Vlku. I v našem věku se snad ještě můžeme trochu odvázat, ne? Výborně, a teď Hejkal. Levou nohu na modrou!

(Hejkal hejkne a poslechne.)

Vlk: Jste ubozí! Tohle je přece hra pro děti!

Čarodějnice: Co máš pořád za problém? Na všech těch hrách se píše od tří do devadesáti devíti let. A tolik tu ještě nikomu nebylo, ne? No, i když... nevadí. Bludičko, levá ruka na zelenou!

Bludička: (váhá) No já nevím, když Vlk říká….

Čarodějnice: Neposlouchej ho. Vlk nám chce jenom zkazit náladu, protože se sám neumí bavit. Levá ruka na zelenou!

Vlk: Jasně, Bludičko, jen do toho. Hraj si tuhle lidskou hru. Bavte se jako lidi! Buďte jako lidi! Už do toho stejně nemáte daleko.

Bludička: No, já bych se možná radši něčeho napila….

Čarodějnice: (zuří) Řekla jsem levá na zelenou!

(Bludička, Saň i Hejkal od ní odstoupí.)

Hlava I: Já bych se radši taky napila, jestli se nebudeš zlobit.

Hlava II: A já bych zase něco snědla!

(Hlavy se přetahují, každá chce jít jiným směrem.)

Hlava I: To neslyšíš, jak nám kručí v žaludku, hlavo?

Hlava II: Na tuhle akci prostě nejsme dost opilé, hlavo! Na takovou akci nebudeme nikdy dost opilé!

(Vyhraje Hlava II, pije.)

Bludička: A my s Hejkalem si radši zatančíme, co Hejkale?

(Hejkal zběsile kývá hlavou a nadšeně hejká, imaginárním dálkovým ovládáním pustí hudbu a tančí s Bludičkou. Saň mezitím pije či jí, do toho si může zpívat. Čarodějnice stojí v popředí a je pěkně vzteklá, Vlk na ni posměšně hledí.)

Čarodějnice: Tak dost! (hudba zmlkne) Co máš za problém, Vlku? Dalo mi dost práce vymyslet tuhle zábavu, tak co ti vadí?

Vlk: Jak už jsem řekl - je lidská.

Čarodějnice: Ale všechny naše párty byly vždycky tak strašně nudné! Jak jsme honili u Hejkala v lese tu nevychovanou mládež… upřímně, kdo z nás to ještě udýchá? Všichni jsme to pak odmarodili, pamatujete? Bludička se to snažila oživit aspoň tím plaváním v močále, jenže nám nikdo neřekl, že nesmíme plavat půl hodiny po jídle! Pamatujete si, jak nám všem bylo špatně? A o setkání u Vlka ani nemluvím.

Vlk: Moje zábava byla klasická! Podle našich nejlepších tradic, to nemůžete popřít.

Bludička: Pravda je, že nápad to byl dobrý a ze začátku to byla docela sranda….

(Hejkal hejká, ostatní mu naslouchají a přikyvují.)

Bludička: Přesně jak říká Hejkal. Čekat v lese na holčičky s košíčkem je fajn, ale v dnešní době ty mladé holky potkáš spíš na tom... (vyslovuje slabiky přesně jak jsou psány) fa-ce-bo-o-ku než v lese.

Hlava II: Kdybys nám dovolil prohnat tu studentku s batohem, ale ty ne.

Hlava I: Nemá košíček, nemá čepičku, to by nebylo ono!

Vlk: Co je to za móresy, chodit do lesa bez košíčku plného mlsků pro babičku?

Čarodějnice:Je moderní doba, Vlku. Věci se mění.

Hlava II: Ale byly to pěkné časy, když jsme byli v plné síle.

Hlava I: Pamatuju si, jak jsem lítala nad městy a plivala oheň na ty drzé

lidi, kteří se mnou chtěli bojovat…

Bludička: A já jsem se svou lucerničkou sváděla pocestné... z cesty… To byla romantika, měsíc zářil, větřík si pohrával s mými vlásky, lidé se pomalu topili v bažinách…

(Hejkal hejká.)

Bludička: Přesně tak. Občas jsme si tady s Hejkalem pomáhali, to byly časy.

Čarodějnice: Nepopírám, že mě ty staré časy taky bavily. Když jsem stavěla tuhle chaloupku, celý les voněl po perníčcích, které vábily všechny ty malé spratky z okolí. Dneska už to na ně ale neplatí, asi by to chtělo trochu jiný perník.

Bludička: Jenže dneska jsme slabí. Lidí je moc a kdyby chtěli, dostali by nás všechny.

Vlk: A o to právě jde. (Konspiračním tónem) Mají totiž tajnou zbraň. Sledovací zařízení! Díky němu mají pod kontrolou nás všechny! Říkají mu (znechuceně) ´Pohádky´!

Všichni: Pohádky, tfuj!

(Hejkal znechuceně hejkne.)

Bludička: Taky už jsem o nich slyšela. Prý v nich dokážou uchovávat všechno, co se o nás kdy dozví. No jen si to představte! To nebezpečí!

(Hejkal důležitě zahejká.)

Bludička: Přesně jak říkáš, pane kolego.

Vlk: Vidíte to? Vidíte, co se z vás stalo? To oni se měli bát vás. Ty, Bludičko,

jsi dřív nežila v strachu, že když půjdeš v noci do lesa, někdo tě přepadne a zmlátí... Byla jsi to ty, kdo topil lidi v močálech! Hejkal prý kdysi skákal drzým pocestným na hřbet a proháněl je po lese – a kdo si na to dnes ještě vzpomene? Sani, té ohnivé dračici, kdysi ležela u nohou celá města. Pálila hrdiny, hromadila zlatý poklad – a dnes je celá vystrašená z

každého mladého hejska, který se objeví poblíž její jeskyňky. Tohle jste

chtěli? Takhle chcete skončit?

Čarodějnice: Všichni jsme se změnili. Doba se změnila. My už do téhle doby

nepatříme. Lidi už nepotřebují taková stará, ošklivá strašidla, jako jsme my. Možná jen k tomu, aby si z nás občas dělali legraci, ale -

Vlk: (skočí jí do řeči) A o to právě jde. Jsme jim pro smích. My, kteří jsme jim kdysi naháněli smrtelnou hrůzu. Děti, které jsi kdysi ty, Čarodějnice,

sázela do pece, se dnes dívají do těch svých ´pohádek´ a smějí se tomu,

jak jednoduché je tě porazit. Vždyť jsi těm dětem sama sedla na tu

pitomou lopatu! A kdyby chtěli, uměli by tě zničit. Definitivně!

Čarodějnice: Jenže nás nezničili. Mohli by, ale nezničili nás, jsme pořád tady.

Myslím, že lidi… no, že nás mají rádi. Svým způsobem.

Vlk: A proto se smějí, když nám párají břicha? Mě, prosím, rozpárali břicho

už asi stokrát! A to jsem jenom mírumilovně stál u lesní pěšinky a občas

jsem snědl nějaké to děvčátko s košíčkem, které šlo kolem.

Saň (obě hlavy): (opatrně) No… To jim možná mohlo trochu vadit.

Vlk: Nesmysl. Na děvčátkách s košíčkem nikdy nikomu nezáleželo. Kdyby

ano, neposílali by je samotné do lesa. A bez očkování! Já si prostě

myslím, že je nejvyšší čas, abychom na sebe upozornili. Abychom v

nich zase vzbudili strach. Ukázali, že jsme tady – a jsme silní! Vážení, mám plán. Strašidelný plán! Uskuteční se hned zítra za svítání.

Kdo z vás si pamatuje na Červenou Karkulku?

(Všichni kromě Bludičky přikyvují)

Bludička: Která to je?

Vlk: Holčička, která šla lesem s košíčkem plným mlsek pro babičku! Tahle Karkulka je dnes už taky babičkou. A její vnučka, Červená Čelenka, ji chodí každý týden navštěvovat.

Bludička: A nosí košíček? V dnešní době?

Čarodějnice: Říká se tomu vintage styl, jestli se nepletu. Holky nosívají to, co nosily

jejich babičky.

Vlk: Košíček nenosí. Ale to je přece jedno, nemyslíte? Je to vnučka proslulé

Karkulky. Pokud dokážeme vyzrát na tu, dokážeme cokoli. (Dokonale

fanaticky) A my máme na to dokázat cokoli!

Bludička: (vyhýbavě) Ří-říkal jsi zítra za svítání? Promiň, už jsem si naplánovala

velké prádlo. Jindy na to nebudu mít čas, protože… no, nebudu mít čas.

Tak snad jindy. A tady Hejkal mi bude pomáhat, že, Hejkale?

(Hejkal nesouhlasně zahejká.)

Hlava I: Takže ty do toho jdeš, Hejkale? Tak já taky!

Hlava II: No to tedy ne!

Hlava I: Jsem připravena na boj!

(Hlavy se chvíli hádají, pak mluví Hlava I.)

Hlava I: Promiň, Vlku. Přehlasovala mě, takže ti pomoct nemůžu.

Hlava II: Já bych ráda, ale nejde to… Mám migrénu, mám migrénu!

(Hlava I na ni zasyčí.)

Vlk: No dobře. Beru si jen Hejkala. My dva chlapi si nějak poradíme, co,

Hejku? Tu červenou famílii porazíme levou zadní!

Čarodějnice: Kolego Vlku, já do toho jdu s tebou. Nemůžu si nechat ujít, jak ti to ta

dívenka natře – jako její babička, že?

Vlk: Tebe s sebou nechci. Určitě bys jí pomáhala, jen abys mě ztrapnila.

Čarodějnice: Klidně ti odpřisáhnu, že s tím děvčátkem ani nepromluvím. A pokud se

ti podaří ji přelstít, slibuju, že se ti veřejně omluvím za to, že jsem ti

nevěřila. A lidé si to klidně můžou zapsat do těch svých ´pohádek´,

nebo jak jsi to říkal... A veškerá naše další výroční setkání se budou

odehrávat jen podle tvého scénáře, souhlasíš?

Vlk: A když prohraju? Tedy, ne, že by se to mohlo stát, ale co kdyby?

Čarodějnice: (Nějakou tu vteřinku přemýšlí) Zahraješ si s námi nějakou pěknou hru. A budeš se bavit, Vlku, i kdybych z tebe měla smích vytřískat lopatou!

Saň (obě hlavy): (chechtají se mu za zády) Ne že by na to nebyl zvyklej

Vlk: Souhlasím. Tak zítra.

Čarodějnice: Zítra!

(Hejkal hejká.)

OPONA