Jsem ostuda. Pořád jsem nedokončila seriál o mém týdnu krabičkového stravování, i když už je pěknou chvilku za mnou. Dokonce jsem ani nezveřejnila další díl Čelenky. Ukázalo se, že mi život zabírá spoustu času. Kdykoli jsem přišla domů z práce, to poslední, co se mi chtělo, bylo sednout si k počítači. Odteď ale budu zase poctivě psát, slibuju. A začnu tím, že pěkně zrekapituluju svoje léto.

Mé léto bylo komplikované. To je asi nejvýstižnější výraz. Pokud jste četli moje starší blogy, možná tušíte proč. Dokud neproběhne dědické, dokud se neprodá dům, dokud nebudu bydlet ve svém (sice v nájmu, ale i tak), nebudu mít klid. 

Nejsem ale žádné ořezávátko, jsem pořádná ženská a jen tak něco mě nezlomí. Takže - co pozitivního tohle léto přineslo?

Nejdřív se pochlubím něčím, co nejvíc souvisí s tématem stránek - jídlem.

Za posledních pár šílených měsíců jsem přibrala tři kila, z čehož jsem žádnou radost neměla, ale stres holt dělá svoje. K tomu se přidalo horké léto, které mě zbavilo chuti k jídlu. Jakmile ale přešla ta nejhorší vedra, vrátila jsem se k pravidelné stravě. Nedodržuju to tak důkladně, jak bych asi měla (po nočních a v náročnějších dnech nejím vůbec), ale snažím se. Hmotnost se pořád moc nehýbe, a pokud ano, tak jen o pár gramů, ale věřím, že to zase půjde. Jen to nesmím zas vzdát.

Během léta jsem pro sebe objevila pár nových potravin. Žádná z nich pro mě nebyla úplnou novinkou, všechny jsem znala už dřív, ale z různých důvodů jsem se jich trochu bála. Konkrétně to byly tyhle:

Sušená rajčata: Ochutnala jsem je právě díky vyhranému týdnu krabičkového stravování. Spolu s žervé a bazalkou chutnala luxusně. 

Pohanka: Zatím jsem si troufla jen na směsku se zeleninou a tuňákem, ale jestli mi doporučíte nějaký dobrý recept, budu moc ráda.

Fazolové lusky: Fazolky se mi v mrazáku válely dlouho a měla jsem z nich opravdu strach. Nejspíš jsem potřebovala, aby mi je připravil někdo jiný, jinak bych se nedokopala k jejich ochutnání. Okoštovala jsem je zase díky krabičkám, a jsem ráda. Sice z nich nejspíš nikdy nebude moje nejoblíbenější jídlo, ale už mě aspoň neděsí.

Pokud jde o pohyb, trochu jsem zahálela. Sice jsem si párkrát jela zaplavat, ale jinak jsem se na to více méně vykašlala. Ne že by nebyl čas, spíš ta chuť se nějak nedostavila. Navíc mě pekelně bolí záda, ale za to může momentálně spíš stres, než cokoli jiného. 

Nedávno jsem každopádně lítala po lese, což byla celkem zábava. Na pohádkovém lese jsem si totiž zahrála na divoženku. Byl to všeobecně náročný den - měla jsem po noční, musela jsem vstávat asi v jedenáct, do pěti jsem byla v lese a do tří do rána pak na zábavě, kterou jsem si patřičně užila. A kdyby mě můj nejdražší kamarád neodvezl domů, šla bych v noci po cyklostezce pěšky. V dešti. Sice bych si to mohla zapsat jako pohyb, ale... Zlatý kamarád. 

Nejpozději zítra konečně sepíšu blog o posledních dvou dnech krabiček. Fotky mám, staromódní ručně psané poznámky taky, takže to dám nějak dokopy. A pozítří pošlu pokračování Čelenky, jen co v něm opravím pár chybek. Snad se vám bude líbit.