Asi tak před čtrnácti dny se mi prošoupaly kalhoty. Díky tomu, že tentokrát - výjimečně - mám dvoje použitelné, nebyla to úplná katastrofa, ale rozhodně se rozblikalo červené světýlko. Měla jsem v úmyslu vydržet s kalhotami co nejdéle - nevadí mi, že jsou mi volné, a nehodlám si nové pořizovat co pět kilo, raději peníze utrácím za něco zábavnějšího. Nicméně i stávající rifle začínají v rozkroku vypadat poněkud podezřele, takže jsem se rozhodla vypravit se ke svým oblíbeným Vietnamcům pro nové, i když bych klidně ještě pár kilo vydržela. (Tihle Vietnamci jsou oblíbení, protože mají kalhoty levně a navíc mi je za pár kaček zkrátí, protože ač moje výška 162 cm by měla být na Češku zhruba průměrná, z většiny zakoupených kalhot bych mohla spíchnout i kraťasy navíc).

    Nákup probíhal poněkud dramatičtěji, protože jsem musela přespříliš ochotné prodavačce vysvětlit, že:

a) v žádné případě si nehodlím koupit kalhoty se zužujícími se nohavicemi, takové se mi nelíbí ani na štíhlých ženách, natož na tlusťoších mého typu

b) nechci kalhoty s gumou v pase!!! (paní nedokázala pochopit, co je na nich špatného, ale nezlomila mě)

    Nakonec se mi podařilo vybrat jedny příhodného střihu, barvy a velikosti. Přesněji řečeno - usoudila jsem, že si koupím kalhoty co nejtěsnější, aby mi dlouho vydržely. Vyzkoušela jsem si je, byly fest, ale šlo to. Nechala jsem je tam na zkrácení, včera si je vyzvedla a dnes v nich chtěla vyrazit. Jenže ouha. Při nákupu jsem zřejmě zapomněla mozek v kanceláři, takže jsem si je vyzkoušela ve stoje a nenapadlo mě se v nich posadit. Takže teď mám kalhoty, které můžu mít buď zapnuté, nebo v nich sedět, ale nikoli obojí najednou. Když se posadím v zapnutých, hrozí, že kolegyni vystřelím oko knoflíkem, nebo že moje vnitřnosti budou sešrotovány zhruba na poloviční velikost.

Řekla bych, že do použitelnosti jim chybí tak dvě kila, tak doufám, že stávající kalhoty do té doby vydrží, jinak budu muset chodit do práce v teplácích...