Vážím jako dvě mé sestry dohromady, je mi 25 let. Vždycky jsem byla tlustá, ne vinou rodičů, ale vlastní, když jsem se dostala do začarovaného kruhu jsem tlustá a ošklivá - ostatní se mi smějou - jídlo mě uklidní. Nutno podotknout, že těmi ostatními byli většinou lidé ( děti) úplně nedůležití a kolem mě byla vždy spousta lidí, se kterými jsem si mohla povídat a smát se. Ale jakmile se jednou člověk dostane do situace, ve které se místo náruče kamarádů či rodičů začne raději, nejlépe v soukromí svého pokoje, obalovat tukem a zjistí, že se pak přece jenom cítil líp, jde z toho vybočit jen velmi těžko.

Hubla jsem několikrát, vždy především abych si dokázala, že to zvládnu -  a většinou zvládla - jenže po pár kilech přišla nějaká jobovka, nebo jsem prostě nevydržela a bylo to zpátky. Naposledy jsem zhubla zcela nechtěně - rok jsem studovala v zahraničí a i když jsem se cpala jako zjednaná belgickou čokoládou a vaflema, prokládala jsem to rybami, zeleninou, ovocem, neboť to v Belgii bylo nejlevnější a daleko od domova člověk paradoxně neměl tolik starostí. Jenže jsem se musela vrátit, kvůli určitým problémům, a během roku nabrala zpět nejen zhubnutých 15 kilo, ale i 15 navíc - a to nešlo o jojo ani náhodou.

Letos jsem se rozhodla zapsat do sebekoučinku - budu si hledat novou práci, sestřenka jde do tanečních, kamarádka se bude vdávat...a já jako 130 kilová koule bych se musela stydět všude ukázat. Zapsala jsem se 17.12. a ejhle, vánoce a cukroví a oslavy. A nakonec mě 22. potkal žlučníkový záchvat, ačkoliv žlučník už 7 let nemám! A bolí to, a bolí i slinivka a žaludek a záda a člověku se sbíhají sliny na všechny ty dobroty.

Ale pak si člověk uvědomí, že i když zná všechny ty onemocnění, má vysoký tlak, ví, že u něj hrozí mrtvice, infarkt a rakovina mnohem dřív, než u ostatních, nebojí se onemocnět ani umřít a proč se teda snažit? Ale z čeho jde opravdu strach je představa té bolesti, ne fyzické, ale bolesti, kterou způsobím svým blízkým. Je rozdíl, když je podobná nemoc způsobená genetikou nebo nepřízní osudu, nebo když si za ní člověk může z velké části sám.

Kdy je tedy dost DOST? Pro mě 25.12. Nechci se pomalu likvidovat zaživa. Ne kvůli sobě - ale kvůli rodině. Stokilový člověk v domácí péči dá obrovskou fušku, zažili jsme to. Nechci už mít vysoký tlak a s každým soustem se přibližovat k infarktu a s mrtvici. Nechci skončit na vozíku, upoutaná na lůžko, na chemoterapii. A jestli tam jednou stejně skončím, chci vědět, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, abych se tomu vyhla. Nechci, aby si mamka vyčítala, že mi nedokázala pomoct. Protože to je můj boj. Nechci zklamat svou rodinu. Chci být zdravá a nebýt nehezká na pohled. Protože co si budeme vykládat, všichni nejprve dáme na vzhled.

Nevěřím, že si zvládnu zapisovat každý den, každé sousto. Mým cílem je nejprve přestat zajídat slzy. Naučit se jíst zdravě a mít to ráda. A přestat se bát hýbat a to i doma, aby se mi někdo nesmál.

Držte mi palce, já vám je budu držet taky.

P.S: Jestli vám bude chybět motivace a umíte anglicky, pusťte si Jillian Michaels. Ona měla nadváhu a kde je teď. Sice bych nezhubla ani kilo, kdyby na mě celou dobu křičela, ale křičí ( občas) chytrý věci. :)