Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela. Prostě sem se o něco snažila a dělala pro to maximum. Nevšímala sem si úzkostných stavů a pocitů bezmoci, ty prostě k mému životu taknějak patřily. Ale dneska mi to došlo. Tak ráda bych třeba zrovna dneska šla ven s kočárem, tak ráda bych si dala 7minute workout třeba 3x dokolečka, ale nemůžu. Právě jsem odvezla muž na firmu - jede na dvoutýdenní montáž do zahraničí. A čím více jsem se vzdalovala od firmy, tím méně energie jsem měla. Vlastně si myslím, že dneska neudělám vůbec nic. Hora prádla na žehlení se mi tady bude vršit, dítě si tu bude jen tak hrát, zajistím všechny jeho životní potřeby, ale tím asi můj den skončí. A jak to bude zítra? Vstanu, do prázdného bytu, nasytím všechny přítomné hladové krky a nějak přežiju. Je to smutné, s odstupem času sleduju, jak se po odjezdu manžela dobrovolně uzavírám do tohoto osamělého světa, kde kromě mě,dítěte a tří koček nikdo není. Pak se vzdaluje i ten cíl... je to takový začarovaný kruh...