Možná to sem tak úplně nepatří, ale i patří. Včera jsem byla na besedě o pěší pouti mého bývalého šéfa Honzy do Santiaga de Compostela s příznačným názvem " Jak šel Honza do světa". Vydal se sám na cestu dlouhou 2600 km, absolutně netrénovaný. Jeho nejdelší cesta předtím  byla tak s flintou k lesu. Jako správný úspěšný podnikatel trávil čas v kanclu, autě a s mobilem u ucha. A právě 120 hovorů denně na mobilu bylo poslední kapkou k jeho rozhodnutí. A taky bilance života po nedávné padesátce a touha vyčistit si hlavu a utřídit si myšlenky, co je a není v životě důležité. Jako člověk věřící si vybral právě tuto cestu. Vyrazil 1. června z naší krásné Vysočiny a došel asi 15. srpna. Každý den měl nějakou svou metu, kam chce dojít, někdy to vyšlo, někdy taky ne. Nikdo moc nevěřil, že to dá a dal. Několikrát chtěl sednout na vlak a vrátit se, ale nakonec to nevzdal. Má můj velký obdiv. Cestou ztratil 18 kilo a získal nadhled, pokoru a respekt k životu, přírodě, lidem.....

Proč to píšu sem? Je to potvrzení toho, že každý člověk by měl mít nějaký svůj cíl. Tady na Stobu to může být třeba nějaké to kilčo dolů nebo 10000 kroků denně, jak už tu bylo hodněkrát napsáno. A nevzdávat se, když to někdy nevyjde podle našich představ. Je to důkaz o tom, že někdy člověk dokáže nemožné, i když sám o sobě pochyboval. Je to o vůli, o vůli něco dokázat.