Datum registrace: 21. 01. 2013
ijedlinska
Získané body
Počítadlo pohybu
Můj pohyb | |
---|---|
Chůze: | 0 km |
Kolo: | 0 km |
Cvičení: | 0 h 0 min |
Všichni uživatelé | |
Chůze: | 136831.30 km |
Kolo: | 66657.70 km |
Cvičení: | 5696 h 21 min |
ijedlinska
Jak psát blog?Jak jsme zabloudili.
28. 02. 2013
Jeden z příspěvků mi připoměl asi 4 měsíce starou příhodu, tak si dovolím se o ni s vámi podělit.
Jedno nedělní podzimní dopoledne jsme vyrazili s celou mojí pětičlennou rodinou, s naší fenkou irského setra a s neposradatelným párem mých NW hůlek na procházku, do vedlejší obce, která je po silnici vzdálená cca 2,5 km. Ale my to chtěli vzít lesem. Do batohu jsem vzala to nejnutnější. Dětem alespoň rohlíky, něco sladkého na zub a láhev s pitím. Děti si přispaly, takže jsme vyráželi až kolem 10,15 hodin. Protože jsme později snídal, domluvili jsme se, že obědvat budeme tedy táké až dýl. Vyrazili jsme na procházku, kterou režíroval manžel. Zdálo se mi, že tudy jsem ještě za těch 35 let, co tu žiju nešla a tak jsem začala NAHLAS pochybovat o správnosti jeho vytýčené trasy. Upozorňovala jsem ,seč marně, že tudy cesta nevede, ale pán tvorstva si to nenechal vymluvit. Vzhledem k tomu, že o procházku jsem nejvíc usilovala já, jsem si řekla, že mě nějaký ten km navíc vůbec nevadí a ani nezabije. Kdo bude remcat nejvíc, bude zbytek rodiny, mimo Keisy. Toš šlapali jsme dál. Manžel na sobě stále nechtěl nechat znát tu skutečnost,že by snad jeho žena měla opět pravdu :-) Tak jsme šlapali a šlapali, jako že nic a že ví naprosto přesně kde jsme. Z jeho jistoty ho vyvedl až ukazatel, který nám zděloval, že následující obec, která ovšem byla na jih, nikoliv na západ, byla úplně jinou obcí, než kam jsme měli dojít a tak jsme po zdolání nejvyššího bodu naší vesnice / výstup po skalnatém svahu v lese/, jak jsem později zjistila, došli na zcela opačnou stranu. Brali jsme to s humorem. Děti si snědly rohlíky, napily se a mohli jsme pokračovat. Znovu jsme šlapali a šlapali, ani živáčka jsme nepotkali. To už bylo docela dost hodin, asi 14. Chudinky děti už neměly co jíst, protože i sladkost, co jsem každému z nich vzala, měly slupnutou. Slíbíla jsem jim, že až potkáma hospodu, že si tam něco na zub dáme. Jediná hospoda, kterou jsme ale potkali, byla zavřená a pak už zase nikde nic nebylo. Začali jsme trhat pomrzlá jablka ze stromů, jež tam byla ponechána, asi pro takové unikátní případy jako jsme my :-) A jak nám panečku přišli k chuti. Kdyby ta jablka ležela doma na míse, tak si jich nikdo ani nevšimne. Takhle jsme si pošmákli a alespoň trošku naplnili hladové žaludky. Zato nám z toho mrzly zuby.
Terén byl dost žalostný, ale jenom místy. Když už jsme se blížili k městečku kam jsme měli od počátku namířeno, tak jsme museli sejít, no spíše slézt příšerný krpál. Ale dali jsme to bez jakékoliv újmy na zdraví, či na životech :-) To se nám ulevilo, že jsme už jenom asi 4 km, od našeho cíle. Ovšem pěšky. Šli jsme ke slíbené hospodě a co čert nechtěl, neděle navečír a ono je taky zavřeno. Pak už jsme uháněli k domovu. Musím říst, že jsme si to náležitě užili a rádi a často na to vzpomínáme. Barunka, naše nejmladší dcera - 4 roky, ušla celou dlouhou štreku. Všichni jsme byli spokojení, že jsme zase asi v 17,30 hodin doma. Po změření trasy jsme zjistili, že to byl cca 16 km a to jsem neměřila zatáčky apod., ale v daných směrech vzdušnou čarou.
Doma jsme se samozřejmě pochlubili svým výkonem a krátce nato, slavil manžel - Martin svátek. Moje sestry si neopoměly rýpnout a tak jako bonusový dárek dostal turistickou mapu zdejších končin a projistotu mu tam vyznačili červeně hranici, v okruhu cca 5 km od domova, aby příště zase nezabloudil :-)
Jedno nedělní podzimní dopoledne jsme vyrazili s celou mojí pětičlennou rodinou, s naší fenkou irského setra a s neposradatelným párem mých NW hůlek na procházku, do vedlejší obce, která je po silnici vzdálená cca 2,5 km. Ale my to chtěli vzít lesem. Do batohu jsem vzala to nejnutnější. Dětem alespoň rohlíky, něco sladkého na zub a láhev s pitím. Děti si přispaly, takže jsme vyráželi až kolem 10,15 hodin. Protože jsme později snídal, domluvili jsme se, že obědvat budeme tedy táké až dýl. Vyrazili jsme na procházku, kterou režíroval manžel. Zdálo se mi, že tudy jsem ještě za těch 35 let, co tu žiju nešla a tak jsem začala NAHLAS pochybovat o správnosti jeho vytýčené trasy. Upozorňovala jsem ,seč marně, že tudy cesta nevede, ale pán tvorstva si to nenechal vymluvit. Vzhledem k tomu, že o procházku jsem nejvíc usilovala já, jsem si řekla, že mě nějaký ten km navíc vůbec nevadí a ani nezabije. Kdo bude remcat nejvíc, bude zbytek rodiny, mimo Keisy. Toš šlapali jsme dál. Manžel na sobě stále nechtěl nechat znát tu skutečnost,že by snad jeho žena měla opět pravdu :-) Tak jsme šlapali a šlapali, jako že nic a že ví naprosto přesně kde jsme. Z jeho jistoty ho vyvedl až ukazatel, který nám zděloval, že následující obec, která ovšem byla na jih, nikoliv na západ, byla úplně jinou obcí, než kam jsme měli dojít a tak jsme po zdolání nejvyššího bodu naší vesnice / výstup po skalnatém svahu v lese/, jak jsem později zjistila, došli na zcela opačnou stranu. Brali jsme to s humorem. Děti si snědly rohlíky, napily se a mohli jsme pokračovat. Znovu jsme šlapali a šlapali, ani živáčka jsme nepotkali. To už bylo docela dost hodin, asi 14. Chudinky děti už neměly co jíst, protože i sladkost, co jsem každému z nich vzala, měly slupnutou. Slíbíla jsem jim, že až potkáma hospodu, že si tam něco na zub dáme. Jediná hospoda, kterou jsme ale potkali, byla zavřená a pak už zase nikde nic nebylo. Začali jsme trhat pomrzlá jablka ze stromů, jež tam byla ponechána, asi pro takové unikátní případy jako jsme my :-) A jak nám panečku přišli k chuti. Kdyby ta jablka ležela doma na míse, tak si jich nikdo ani nevšimne. Takhle jsme si pošmákli a alespoň trošku naplnili hladové žaludky. Zato nám z toho mrzly zuby.
Terén byl dost žalostný, ale jenom místy. Když už jsme se blížili k městečku kam jsme měli od počátku namířeno, tak jsme museli sejít, no spíše slézt příšerný krpál. Ale dali jsme to bez jakékoliv újmy na zdraví, či na životech :-) To se nám ulevilo, že jsme už jenom asi 4 km, od našeho cíle. Ovšem pěšky. Šli jsme ke slíbené hospodě a co čert nechtěl, neděle navečír a ono je taky zavřeno. Pak už jsme uháněli k domovu. Musím říst, že jsme si to náležitě užili a rádi a často na to vzpomínáme. Barunka, naše nejmladší dcera - 4 roky, ušla celou dlouhou štreku. Všichni jsme byli spokojení, že jsme zase asi v 17,30 hodin doma. Po změření trasy jsme zjistili, že to byl cca 16 km a to jsem neměřila zatáčky apod., ale v daných směrech vzdušnou čarou.
Doma jsme se samozřejmě pochlubili svým výkonem a krátce nato, slavil manžel - Martin svátek. Moje sestry si neopoměly rýpnout a tak jako bonusový dárek dostal turistickou mapu zdejších končin a projistotu mu tam vyznačili červeně hranici, v okruhu cca 5 km od domova, aby příště zase nezabloudil :-)
Hodnocení (1 hlasů):
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
ijedlinska
Aktuality
Kvíz o ceny
Ankety
Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?