Autorem příspěvku je MUDr. Kubát.

V minulém příspěvku jsem se snažil přesvědčit lidi, aby se přestali nenávidět a prát. A přišla řada krásných příspěvků, ve kterých se i další lidé přidávají k tomuto názoru. Ale co když se mýlíme? Co když se člověk chce prát a má z toho radost?

Dějiny bojů

Víte, já si myslím, že jakýkoli boj - třeba i ten s obezitou - je pěkný nesmysl. V boji se hlava nehlava vrhneme kupředu, hlava nehlava… a následky jsou poněkud jiné, než jaký byl náš úmysl. To, co děláme, bychom si měli dobře rozmyslet. Bojem málokdy získáme něco dobrého. A vůbec, myslím, že násilí je prostě špatné, a nic dobrého nepřinese. Natož násilí proti vlastnímu tělu.

Někdy míváme ale pocit, že když budeme bojovat, tak vše půjde rychleji. Tak rychleji určitě. Ale kam? Napadá mě přirovnání – Občanům Berlína jejich vůdcové v roce 1933 slibovali velké stavební úpravy. Je jisté, že výsledky stavebních úprav, které nastaly v roce 1945, předčily i ty nejdivočejší představy všech obyvatel tohoto slavného a velkého města.

Berlín 1945. V popředí vpravo dopravní prostředek z tehdejší nedávné doby, v poněkud dezolátním stavu. V popředí vlevo je poválečný dopravní prostředek a dva nešťastní obyvatelé města, kteří doplatili na falešné sliby o světovládě.

Tak takhle asi vypadá tělo člověka, který „bojoval s obezitou“. Třeba pomocí divokých diet.

Nejjednodušší je dlouhodobá hladovka. Člověk nějakou chvíli nejí nic a ztratí svaly. A když pak zase začne jíst, nají se příliš, a pořídí si spíše tuk. A pak se už nemůže hýbat vůbec, protože jeho slabé svaly to těžké tělo neutáhnou. Hladovka asi není nejlepší nápad.

Nebo ketodieta: člověk jí nevyváženou stravu. Nepřijímá cukry, a v těle si začne vytvářet ketolátky, které mají charakter docela silné kyseliny. Vymyje si vápník z kostí, a na stará kolena pak zapláče, protože má „řídké kosti“, osteoporózu.

Proč ale člověk tak rád „bojuje“?

No, protože jen v boji se rodí hrdinové! Kdy jindy se můžeme vytahovat na sousedku, že „jsme lepší“ než ona - než když můžeme říci, že jsme „zhubnuli třináct kilo za měsíc!“ Po čem toužíme? Nu – po obdivu. Třináct kilo? Ta bude koukat! Ta bude čučet! Ta bude závidět!

„Jedině v boji se z chlapců stávají muži (a mrtví) Jedině v boji se z kousku země stává vlast“ (Karel Čapek – Bílá nemoc), jedině „v boji s obezitou“ se z kuchyně stává … teď mě zrovna nic nenapadá, ale prostě, když budeme „bojovat s jídlem“, tak i z kuchyně se stane ta nejuctívanější a nejdůležitější místnost v celém domě. A guru, který přináší do domova nové informace o „zázračné metodě“ je náhle všemi přijímán a obdivován.

---- 

To byla slova pana doktora Kubáta – máte i vy objevy ze současného světa hubnutí? A já jako protipól právě píši knihu Váhy  – laskavý rozhovor nejen o hubnutí a nikde tam nepadne slůvko boj. A v dalším blogu bude ukázka z knihy, která bude představena na Dni zdraví (zapište si již nyní do kalendáře 7. listopadu – netradičně na netradičním místě).

------