Ahoj holky a kucííí, navedla mě na to CcLuln, abych se vypsala z něčeho, co mě provázelo celý život. Jako malá jsem dělala gymnastiku, asi kolem páté třídy jsem toho nechala a začala přibírat, byla jsem zvyklá na přísun jídla. Babička říkala, že jsem akorát, tedy asi až do semé, kdy už jsem na fotce vypadala jako další učitelka (tedy při mé výšce a kilech). Brácha se sestřenkou se mi posmívali na každém kroku a já se začala nořit do začarovaného kruhu. Kolem osmé jsem začala hubnout a na střední jsem byla jedna z nejštíhlejších a vydrželo mi to pár let. Zastavilo mě během té doby několik chlapů a zvalo mě na konkurz modelky a jiné (např. focení) Odmítala jsem vše protože, jsem si nevěřila a taky jsem se bála. Měla jsem míry 90-60-90, ale přesto jsem se se na sebe dívala a viděla chyby snad skoro všude. Nedokázala jsem najít na sobě nic moc hezkého, ikdyž okolí mi dávalo samé superlativy. Během dalších let jsem hubla, tloustla a vše se odvíjelo od mé psychiky a mého pohledu na své tělo. Dnes jsem jinde, pochopila jsem, že je to o mě a mé lásce k sobě. Vážím si svého těla a děkuji, že můžu každé ráno vstát, že mě nic nebolí, že jsem zdravá. Samozřejmě chci ty nadbytečné kila (asi 20) dostat dolů, ale i přes ty kila vím, že se jako ženská líbím. Tím jsem chtěla říct, že to není jen kilech, ale o tom jak se vidíme sami a co ze sebe vyřazujeme.  Je to můj názor a tak to cítím. Držtě sa všici a slunce v duši:)))))