Moji psí kamosi 

Ještě jsem se tady na Stobu moc nezminila o svých nejvernejsich chlupatych kamosich. V galerii můžete mrknout na jejich fotky.

Když jsem se přestěhovala a začala žít v bytě sama, tak precijenom bylo znát,  ze je člověk sám.  Nedalo mi to a rozhodla jsem se , aby mi bylo veseleji, podřídit si štěně. Přes inzerát jsem si pořídila Filipa ( jorksirka), kterému  je teď 6let. Je to takový malý nezbeda, sibal a pěkně mazaný. Hned od první chvíle mi bylo jasné, ze to byla správná volba. Vždycky  mně s veselou náladou doma vítal a měla jsem pokaždé s kým vyrazit ven. Mimochodem díky němu jsem vyrazila pro on- liny do sportu. Na stezce, když se prohaneli na bruslích,  tak mi to nakonec nedalo. Klasické brusle jsem totiž milovala. Tři dny tréninku a svistela jsem taky.

Druhý psí partak se k nám  dostal tak trochu neplánovaně. Po mém přestěhování k Praze za přítelem,  šla do mého bytu mamka. Samota na ni strašně působila a tak jsem měla jasno. Přes zverimex jsem sehnala Ferdu. Je to kříženec pudla, knirace a sit-zu , nyní  mu jsou 4 roky. U mamky zůstal nakonec Filip, protože jsem uznala, ze az vyroste, ze ho nezvládne. Mamka pak měla autonehodu a tak se Filip vrátil ke své panicce předčasně.

První dva měsíce byly náročné, protože Filip se Ferdy strašně bál. Po dvou měsících se však postupně spratelili. Dnes nedaj na sebe dopustit. Když jednoho koupu nebo striham,  tak druhý sleduje, zda se jeho partakovi naděje něco nekalého. Jak se Filip hodně bál ze začátku,  tak dnes si na Ferdu pěkně dovoluje. Vždycky se ho snaží vyprovokovat ke kockovani. Mazaně jde k vratům štěkat, když jim hodím kosticku a Ferda běží štěkat a Filip šup a uz  pelasi do nějakýho pouta s ulovenou kosticku. Různě ho tahá za ucho, skáče mu po zádech. Filip by byl rád pánem dvora, protože je starší a byl původně u nás dřív, ale nedaří se mu to. Ferda mu da jasně najevo, ze pánem je on.

Oba jsou velcí mazlove a je vždycky s nimi bezva vyrazit na procházku do lesa. Pokaždé,  když někam jedem na víc dní,  Tak mají strach, abychom je nenechali doma. To sledují bedlivě vodítka, tašku pro Filipa. Vždycky pozorují,  když v kuchyni vařím,  jestli něco nespadne. Pokaždé,  když se člověk zadiva do jejich očí,tak je hned veseleji, hned poznám co chtějí říct  ( jen promluvit). 

Měla jsem i možnost po několik  let se potkávat s vodicim psem, protože jsem dělala asistentku nevidomemu člověku. Opravdu je něco  na přísloví - pes, věrný přítel člověka.  Vaši péči vám oplaceji svou oddanosti