V úterý jsem se stala babičkou, což jsem popsala v minulém blogu. Byla jsem trochu idealistka, když jsem si myslela, že již od následujícího dne se vrátím k mému již zaběhnutému způsobu stravování a k zeleným semaforkům. Samozřejmě, že se tak nestalo. 

V čem spočívala moje neukázněnost? Prostě jsem neměla vůbec na sebe čas. Jídlo jsem odbývala a jsem přesvědčená, že jsem jedla méně, než když semaforky mrkají zeleně. Také pití jsem zanedbávala, ani chroupání zeleniny  nebylo v náplni práci. Místo toho jsem telefonovala, mailovala, jezdila do porodnice, fotila, vyráběla první rámečky s fotografiemi vnoučka,  pomáhala všemožně synovi s fůrou maličkostí, které by určitě zvládl sám, ale babička chtěla být potřebná, tak ji nechal se realizovat:-)))). To vše sledovali ostatní rodinní příslušníci s chápajícím úsměvem. Manžel trpělivě obědval "něco" z mrazáku, večeřel párky a ještě chválil, jak je to vše výborné.  Já občas do sebe něco hodila a myslela jsem stejně na něco jiného( nebo spíš na někoho...). Psychické potřeby vítězily nad těmi fyzickými.

Včera bylo vše završeno návratem Matýska z porodnice. Jsem moc vděčná, že rovnou z porodnice přijel Matýsek se svými šťastnými rodiči k nám a první hodiny jsme mohli strávit společně. Je to jeden z nejhezčích zážitků v mém životě. 

Po nádherném dni, kdy jsme měli tolik pozitivních zážitků, jsme s manželem v klidu usedli k sedmičce opravdu dobrého vína a vše jsem si probrali, zhodnotili, prohlédli jsme si fotografie a videa. Já se krásně zklidnila a řekla jsem si: "Tak, babičkovství jsi zahájila velmi zodpovědně! Od zítra už jsi nejen babička, ale opět i manželka, maminka, dcera, teta, sestra atd. A taky zase začneš myslet na sebe a vrátíš se  ke stravování, při kterém se cítíš dobře."

P.S. Výsledek mého pětidenního švindlování je nakonec docela dobrý, ubylo 200g. A dnes už ťapu v jídle, jak jsem byla zvyklá a cítím se výborně. Jo a od rána myslím na to, že k večeru mám odvézt k mladým navařený oběd na zítra a Matýska si zase pochovám:-)))))))))))!