Dnes jsem se vrátila na blog jedné vlaštovky, co přiletěla zpět do STOBU a nevím proč se mi vybavila stará příhoda...

Seděla jsem v Brně před nemocnicí na lavičce a v hlavě totální chaos, v noze ucpané žíly...operace přede mnou a doma moji dva kluci 13 a 14 let sami. Ano sami. S návodem na pračku, s nacpaným mražákem a lednicí, s mobilem (kdyby něco, volejte - pokud tedy nebudu zrovna v narkóze).

Do tohohle mého rozpoložení se přiřítila ženská, začala mě objímat, zdááár, a jak se máááš a jak blbě se má ona...10 minut a já usilovně přemýšlela, kdo to je...20 minut jejího monologu a já pořád přemýšlela kdo to je...už jsem věděla, že je žena v domácnosti, má jednu holčičku a manžel pracuje jako IT. Bydlí v Brněnské čtvrti prominentů ve vilce, ale něco jí chybí. Neví proč, neví co, ale má za sebou 3 pokusy o sebevraždu. Tak to na mě chrlila a já byla jen víc a víc naštvaná..

Hlavou se mi táhl film:

- den, kdy jsem byla ve špatný čas a na špatném místě, tehdy jsem si myslela, že je to to nejhorší, co se mi jako ženské může stát... V 18 letech máte křídla a nejste připravení padat na beton. Zvedla jsem se, ale už jsem byla jiná...

- den, kdy se narodil druhý syn a letěl hned do Motola - transpozice velkých cév, operace 40% šance...tehdy jsem sebou plácla na zem podruhé. Říkala jsem si, že tohle už není fér...Zase jsem se zvedla - doma roční dítě, druhé po operaci. Muselo to nějak jít...

- den kdy u dveří zazvonili policajti s tím, že jejich táta už nepřijde..Bylo mi 26 let, jednomu klukovi 5, druhému 4....Jak tohle chcete ustát...Kdyby byl nemocný, nebo to byla nehoda, člověk se s tím smíří.. Ale takhle se Váš život smrskne do jednoho PROČ. Týden jsem přemýšlela, jak to dětem řeknu. Vím jen jedno... nikdy, nikdy nezapomenu na ty jejich oči a výraz ve tváři..... Taky mu to kvůli dětem, co tu po něm zůstaly nikdy, opravdu nikdy neodpustím. Tehdy se se mnou zatočil celý svět a všechny hodnoty se totálně přesunuly. Tentokrát doba zvedání se nebyla na týdny ani měsíce, pár let mi to mávalo se životem jak s plachetničkou na širém moři...

Dnes to zní jako klišé, ale všechno špatné je k něčemu dobré. Člověk se naučí oddělovat dobré od zlého, prosije to kamarády a přátele, naučíte se zvládat ty pády, naučíte se i zvedat a nenaříkat. Beru život takový jaký je a beru ho s úsměvem. Když zažijete špatné, naučíte se vážit si dobrého.

Tak jsem tak otupělá seděla vedle ní na té lavičce, bylo mi cca 35 let, ale za sebou co jiný nestihne do šedesáti.....Tímto bych se ti milá bývalá spolužačko z gymplu Táňo chtěla omluvit, že jsem tě nepolitovala. Nejde to...

Já prostě vím, že cesta bez překážek nikam nevede. Že vždycky, když už si říkáš že to nezvládneš, že už není, kde tu sílu brát tak věř, že zvládneš 10x víc, než si v tu chvíli myslíš. 

V životě se nám někdy stávají věci, které nejsou fér, ale takhle to prostě je a je jen na nás, jak se k tomu postavíme....Přeji sílu a pevnou vůli všem, co jsou zrovna na zemi.