Když mi byla diagnostikována cukrovka , nepovažoval jsem to z počátku za nějaké zvlášt závažné onemocnění, protože jsem měl ještě setrvačností o této nemoci představu zdravé populace a to, že „to je ta nemoc, při které  se jí jen míň sladkýho a občas nějakej ten prášek“. Z této tragicky mylné představy jsem byl vyveden velice rychle.

 Stalo se to takto :

 Jsa člověk zvídavý, přečetl jem si o diabetu nejdříve dostupnou literaturu pro diabetiky (abych se vůbec vyznal v základní terminologii), zpovídal jsem diabetické “mazáky” ve svém okolí, pak jsem si sehnal literaturu pro diabetology, z internetu jsem si také něco zjistil a když jsem se již domníval, že základní povědomí o diabetu již jakés-takés mám, objednal jsem se k různým lékařům na placenou konsultaci, abych se dozvěděl jak cukrovka působí negativně v oblasti, na kterou jsou oni specialisté. A protože jsem mimo jiné zjistil, že diabetes narušuje také metabolismus buněk organismu, měl jsem tolik drzosti , že jsem zavolal do okresní nemocnice na oddělení metabolismu a požádal  lékaře, který zvedl telefon (byl to shodou okolností primář oddělení) , zda bych se nemohl k němu objednat na soukromé, placené vysvětlení problematiky buněčného metabolismu. Pan primář nevěřil vlastním uším ! Byl silně pohoršen jak si může někdo dovolit ho tímto způsobem obtěžovat ! To, že se mu ještě nestalo ! Jeho oddělení není žádné školící středisko !  Co si vůbec o sobě myslím?  Bylo mi jasné, že jsem to s tou touhou po poznání “přehnal” a že tudy cesta asi nepovede. Již jsem se chtěl jen na závěr omluvit, když  se mě primář rozlobeně zeptal : “ A proč to vlastně chcete všechno vědět ? “  A já jsem jen nesměle špitnul : „Protože jsem diabetik. „  Na druhé straně telefonu bylo asi dvě vteřiny ticho. Pak pan primář řekl :  „ Hodilo by se Vám to zítra odpoledne ?”  V  tomto okamžiku jsem teprve pochopil vážnost situace ! !  Ne diabetici s komplikacemi, ani mortalita na diabetes v mém okolí,  ale tato reakce primáře oddělení pro buněčný metabolismus mně přesvědčila o naprosté vážnosti situace !  S tímto přesvědčením žiji dodnes  a vždy, když bych měl sto chutí „ si zahřešit“ si vzpomenu  na tohoto primáře,  na nekonečné dvě vteřiny ticha a na jeho větu :  „ Hodilo by se Vám to zítra odpoledne ?”  Ze srdce bych přál všem neukázněným diabetikům, kteří si zbytečně zkracují nedůsledností a nevědomostí svůj život, tuto zkušenost. !

Pro úplnost ještě dlužno dodat, že pan primář  mi nezištně věnoval dvě hodiny svého času. Byl velice milý, vstřícný, ochotný a vše, čemu jsem nerozuměl a porozumět jsem chtěl, mi vysvětlil. Odmítl důrazně jakékoliv vyrovnání (jako jediný lékař z mnou navštívených) s tím, že od člověka, který má cukrovku, by nikdy žádné peníze nepřijal. Což vážnost diabetu jen zdůraznilo.