Před několika měsíci jsem po mnoha letech potkal svého spolužáka ze základní školy. Žije sám, tzv. „starý mládenec“.  Vypadal velice blahobytně. Až velice moc blahobytně. Ve STOBu by měl se svojí váhou jistě na medaili. Slovo dalo slovo a já jsem se ho mimo jiné zeptal i na jeho zdraví. Odpověděl mi s neskrývaným sebevědomím, že je léta naprosto zdráv a kdy lékaře navštívil naposledy, to  že již si ani nepamatuje. Musím se přiznat, že jsem, jakožto dlouholetý diabetik, trochu blednul závistí. Kdo by také na mém místě neblednul, že.. 

A najednou, nevím co mne to napadlo, snad ta jeho obezita to zapříčinila, že jsem mu navrhl, že když tak dlouho u doktora nebyl, že mu alespoň změřím hladinu cukru v krvi. Neb „Glukáč“  nosím často s sebou. Pohrdlivě se usmál,ale aby nevypadal jako strašpytel, hrdinně mi nastavil svůj malíček.V mžiku jsem tasil svůj glukometr jak divoký Bill svůj kolt, vložil jsem elektrodu do přístroje,natáhl  pero s lancetou a bodnul !Vymáčkl jsem mu kapku krve, umístil do elektrody a čekal jsem na výsledek.Dle jeho tlouštky a věku jsem očekával, že bude muset mít hladinu cukru alespoň trochu zvýšenou.

 V glukometru nastalo odpočítávání.. pět, čtyři, tři, dva, jedna, tón a výsledek :  neuvěřitelný !  26 mmol !! Hodnota, kterou jsem za dobu měření mne i mého okolí nikdy nezaznamenal a ani zaznamenat nemohl.  Pro nezasvěceného čtenáře musím uvést, že toto je hodnota, která některé jedince již dokáže usmrtit, v každém případě je to hodnota pro okamžitou hospitalizaci. A zde, přede mnou, stál můj růžolící, usmívající se a spokojený spolužák ! První, co mne napadlo, bylo, že můj glukoměr selhal. Opakoval jsem tedy měření a znovu se ukázala hodnota 26 mmol.  Pro jistotu jsem změřil ještě sám sebe,abych se přesvědčil, zda glukometr ukazuje správně. Ukazoval správně. Mně naměřil hodnotu, která byla přesně v mezích mého očekávání.  Byl jsem z toho přímo v šoku.Spolužák mně říkal : „ Tak co je ? „ A já mu, ještě v transu, neuvědomujíc si, že on nic o cukrovce neví,  říkám, že jsem mu naměřil 26 mmol. A on mi s bezelstným úsměvem odpovídá : „ Tak to jsem v cajku, ne ?“ Odpověděl jsem mu, že v cajku není, ale že bude velice brzy v truhle, pokud ihned, ale ihned, nenavštíví lékaře. Vypadal jsem asi  že to myslím smrtelně vážně, protože toho lékaře on skutečně (jak jsem později zjistil)  navštívil.

Ale to není to hlavní, proč to vše píši. To hlavní nastalo až po několika týdnech, kdy jsem svého spolužáka opět v nějakém marketu potkal. Již z dáli se naše oči setkaly a já jsem  očekával, jak ke mně přijde a dojatý, se slzou v oku, mi bude děkovat za záchranu svého života. A já budu tyto díky s předstíranou skromností ješitného starce odmítat. To jako že by udělal   každý atd…  Avšak můj spolužák mi žádnou možnost ukojit moji ješitnost nedal. Nepřišel ke mně, ani mne nepozdravil, tvářil se prostě a jednoduše jakože mne vůbec nezná. A ani můj pozdrav neopětoval.  To již byla na mne trochu silná káva a tak jsem ho došel a přímo do očí se ho zeptal co se stalo, že se chová tak, jak se chová..Podíval se na mne tentokrát již velice smutnýma očima a pravil :  „Tebe jsem neměl nikdy potkat ! Byl jsem naprosto zdravý a v pohodě ! Nic mě nebolelo, nic mi nescházelo ! Jíst jsem mohl co jsem chtěl a kolik jsem chtěl ! A teď  ? Dostal jsem plnou tašku léků, po kterých je mi špatně, musím si píchat inzulín, po kterém je mi špatně, musím držet dietu po které je mi nanic, nesmím skoro nic jíst a je mi z toho všeho zle ! Lituji dne, kdy jsem Tě potkal ! A opovaž se někomu říct, že mám cukrovku ! To Tě nesmí ani napadnout ! A i kdybych umřel, tak ani po mé smrti se nesmíš opovážit o mé nemoci někomu něco říci !! “

Tak to byl pro mne další šok.  Nečekal jsem sice, že mi bude líbat ruce za záchranu svého života, ale toto bylo pro mne přece jen hodně silná káva.  Mé rozloučení s ním bylo smutné. Věděl jsem  že spolu asi již nikdy nepohovoříme a že do smrti bude žít ve strašném omylu,  jak jsem mu zničil život. A pokud mu třeba budou amputovat nohu, tak to budu stále já, kdo za to bude moci.

A tak nevím, zda jsem udělal dobře, že jsem mu tu cukrovku objevil. Manželka tvrdí že jsem dobře v tomto případě neudělal, že mohl  žít třeba ještě rok v nevědomosti šťastně a spokojeně a pak, třeba ve spánku zemřít na mrtvici. V důsledku neobjevené cukrovky. Samozřejmě. Takto že se tu bude trápit ještě řadu let,s případně amputovanýma nohama či slepý.

Co si o tom myslíš vážený čtenáři Ty ? Který  jsi kousek svého vzácného času (jak je nyní v módě říkat) věnoval mému příspěvku.