Prožíváme máj a s Karlem Hynkem si na okamžik dovolíme odsunout realitu svých denních úspěchů i nezdarů, rozběhnout se  /doopravdy nebo ve fantazii/ omlazenou přírodou a malinko si zabásnit...za mých mladých let se říkalo: trocha poezie nikoho nezabije...

Roztoulanej den

Pole se zdá bílý i když se nepráškovalo

To bude ranní rosa ze který brzo studí tenisky

Ještě je zima od nohou ale tělo už je teplý

a vlasy začínají jiskřit v horkým větru

Hasím je potokem co přátelsky pobrblává: zdařbůh tulačko

Nabraná do dlaní stéká mi jeho voda z rozehřátý hlavy na tváře a níž

a aby nemyslel že jsem dnešní mládež volám pusou celou od mokra:

pěkný pozdravení potůčku přeju ti dobrej den

Mám v trávě uložený celý tělo

Teď hlavu ...  polehoučku aby se nezatočila...je to těžký když

obloha modrá k nevíře a stromy neuvěřitelně vysoký

mi na ni padaj ze všech stran

Je to těžký když mám závrať z ticha a moje chudý srdce

to čemu se říká hladká svalovina

cítí jak všude kolem našlapuje jaro zalitý sluncem

Potkali se jenom tak z rozmaru

polní cesty

Toulavá holka a toulavej kluk

Potkali se

jenom tak

Jsme nazí hlavně na chodidlech

který jak čtvero vybledlých úst hladově líbají nejdřív

louku tam u studánky loučku krátce sečenou

a potom hop skok přes potok

Jen jedna noha z těch čtyř no jasně že moje

uvízla na chvíli ve vlhkým objetí

ale už usychá na teplým dřevě klády aby se toulala dál a dál

Nevadí

že má vespod přilepenej písek...