TAK.
Po dlouhých 16ti dnech jsem se vrátila zpátky na start. Připadala jsem si jako prvňáček, co jde poprvé do školy, celou rozcházku jsem pořád myslela jen na jednu věc - jestli to půjde, jestli nejdu moc brzy, co když se po pár metrech bolestí nepostavím, co když budu muset čekat dalších 14 dní nebo déle..
Udělala jsem si raději delší rozcházku, až k polní cestě. Rozběhla jsem. Dobré, nikde nic nepíchá, nepálí, netáhne. Cestička přes pole mě dovedla do lesa, zahla jsem podle rady vlevo, směrem do Olšan. Páni, taková krásná trasa!! Nádherný les pod kopcem, žádná civilizace. Běžela jsem až na konec cesty a zpátky a ještě kousek dál, až k domečku.
To byla nádhera!! Zase běhám! Konečně! Už v půlce cesty jsem si připadala jak zdrogovaná, chtělo se mi uplně brečet radostí. Teď sedím na koberci a píšu sem, na svůj blog, mám tak ohromnou radost, že to potřebuju někomu říct.:-) Dokonce ani ta kondička nezmizela, plíce nejen stíhaly, ale dokonce je mám v hrudi i po doběhnutí, tudíž je má radost dvojnásobná.
Dopředu děkuji Vám všem, co se mnou tuhle malou euforii budete sdílet.
Krásný sluníčkový den.:-)