K luštěninám mám veskrze pozitivní vztah. Již od mládí mi jejich nadýmavé vlastnosti nečinili žádné potíže a navíc babička říkávala, že je lepší jeden prd, než deset doktorů. No dobře…do práce si je coby oběd už nenosím. Na jídelníček se je snažím zařazovat především na víkend. Výjimkou je novoroční čočkovka. Je to snad jediné jídlo, které snědí i děti bez reptání a ještě si řeknou o přídavek, jako by snad měla oblíbená pověra zajistit valorizaci jejich kapesného.

Rozhodla jsem se, že novoroční čočková a vánoční hrachová jsou přeci jen trochu málo. Čočka na kyselo se brzy přejí. Navíc udělaná pouze s vajíčkem zadělává na nekonečné debaty u stolu, kde je schované to uzené.  A nikdo nehodlá přijmout fakt, že tam prostě kus masa není.

Bylo potřeba objevit nové druhy luštěnin. A především nové recepty, které neslibují tučnou krkovici nebo konto.

Rovnou řeknu, že taková cizrna je u nás na blacklistu již deset let a prozatím na tom nehodlám nic měnit. Jen jednou jedinkrát jsem měla otravu z jídla a bohužel měl římský hrách tenkrát hlavní roli. No jasně, že by se salát měl skladovat spíš v chladu. Teď už to vím a nikdy to nezapomenu, stejně jako to, co následovalo po jeho pozření. Ani při porodu mého čtyřkilového dítěte jsem neměla pocit, že zemřu. Po „jetém“ cizrnovém salátu jsem toužila po chladném mělkém hrobu.

Trh se přeci jen za tu dobu rozrostl a z pestré nabídky mne zaujaly především luštěninové mouky. Pokud někdo vaří pro děti, ví, že některé prospěšné potraviny na talíři je lepší nekomentovat a zamaskovat. Můžete argumentovat zdravím, vědeckými poznatky nebo vydírat pomocí imaginárních postav a stejně si to sníte sami. Luštěninová mouka se zdála být báječnou volbou.

Vzhledem k tomu, že se u nás sní neuvěřitelné množství palačinek, zaujal mne celkem jednoduchý recept na palačinky z čočkové mouky. Normálně zadělávám těsto z litru a půl mléka a ještě musím schovat alespoň dva kousky do chlebníku, aby zbylo na manžela.

U čočkopalačinek jsem se držela stranou a zadělala ze slabého půllitru. Jeden nikdy neví. Navíc jsem sehnala jen mouku z červené čočky, což dodalo těstu barvu mrkve. „No nazdar.“

Nicméně palačinky se smažily jedna radost. Jedna jak druhá, tenké jak list papíru a za chvíli bylo hotovo. Zabalila jsem je na druhý den dětem do školy ke svačině. Došel džem, takže jsem zbytek umotala se sýrem a šunkou a schovala do lednice.

„Tak co sváča, snědli jste ji?“ spustila jsem odpoledne optimisticky, protože děti nevykazovaly žádné známky znepokojení, což mi dodalo optimismu. Navíc z lednice zmizel i zbytek slaných palačinek.

„Co to jako bylo?“ spustila dcera. „Jsi říkala, že budou ke sváče palačinky. A né tohle,“ zhnuseně zapíchla prst do sotva nakousnuté ruličky palačinky.  Jak se ukázalo, roztrpčena velkou palačinkovou loupeží byla, ale zaměstnával jí facebook, takže mi nestihla vynadat hned, jak jsem odemkla dveře bytu. Nejmladší jako obvykle zapomněl svačinku doma, takže se připitomněle usmíval s pocitem, že tentokrát vyhrál, byť s kručícím žaludkem nad písankou. Přešla jsem do protiútoku:“ Tak kdo snědl zbytek z lednice, když to bylo tak hnusný?“

„No, ty už byly lepší,“ synek je poněkud větší diplomat než moje dospívající dcera, která si s první podprsenkou pořídila i hlučný názor na cokoliv. „Fakt,“ chtla jsem se stébla jako tonoucí: „A ohřál si je alespoň?“

„Jo. Ty slaný byly fakt dobrý. To dělej častěji. Víš co, někdy si to ještě uděláme, ale palačinky už tomu říkat nebudeme, jo?“

Jsem vítěz.