Uvědomuji si, jakou past jsem na sebe udělal tím, že jsem počal tvořit tento blog. Ze zákoutí vzpomínek vyplavávají další a další příběhy, a vypíchnout z nich děje které Vás pobaví , vybrat to nejlepší, je velice těžké. Zvlášť je to těžké zde, kde se laskavý čtenář učí spíše nekonzumovat a myslet, a proto je mojí povinností a údělem vnést světlo do jisté nepřesnosti. V minulých dílech jste si jistě spočítli, že jsem schodil ze 130 na 115 kg, ale nyní mám na startu "jenom" 105 kilo. Kam se asi ta kila schovala? Jak to, ptáme, nevidím kde jsou? A o těchto deseti kilech bude dnešní čtení. 

Stále nadšený tlouštík, cvičící s mírou kolem roku 2019 jal se na jedné oslavě s kamarády vsázet o blbosti. "A teď něco pro tebe Chemiku! Vsadíme se, že správně nesestrojíš balistickou křivku jednoho puškového náboje."   "Křivku jakého náboje?" ptám se, protože jsem se už chytil. "Neřeknu, až co za to?" vece na to kamarád. Kolem stolu to stichloo a bylo chvíli slyšet jen veselé prskání tuku na grilovaném kuřátku. "Nó", začínám ze  široka, "Když to nespočítám, nechám se zapsat do nějaký hubnoucí agentůry, ale když to spočítám, necháš se zapsat ty!" Kamarád, který vypadá jako růžovočké prasátko, či oživlý sněhulák s kulatými brejličkami se už taky hecuje a říká  "Dobrá, a cíl bude alespoň o 15 kilo za rok, ať se práší za kočárem!" Dopovídá a něco zuřivě loví v mobilu. Je v podnapilém stavu a já jsem rád, že sázku nerozvíjí dál. Jenomže, co čert nechtěl - zde si dovolím malou suvku, jakmile někde slyším úsloví "Co čert nechtěl" dodávám jedním dechem "Přijel papež", příjde mi to děsně vtipný. zpět.. co čert nechtěl, asi po hodině klidu haleká růžovoučký prasopes s očama zalitýma chlastem , sádlem a hubou od pečínky, :"Tak v Liberci máme nějakej Svět zdraví, první konzultace a vyšetření je zdarma, roční program pak bude za cca 20 tisícovek. " Sakra , říkám si , dvacku jsem docela neochotný tomu dát, ale co, rysknu to, mám ji prožrat, nebo hodit podnikavcům. Při 15 kilech to máme za každý schozený gram 1,3koruny. Meditujeme s kamarády ještě chvíli nad tím, zdali nebude lepší si ten drahej pupek radši nechat, a kolik nás to doteď stálo, a že je to to nejcenější co vlastně máme, a vedeme podobný řeči.  Já se obecenstvu kasám, že není v sejfu ráže a kvér u kterýho bych neznal dokonale vnější balistiku. Říkám tedy, že se už těším, jak se bude omlouvat ve Světě zdraví za to, že rozšlápnul váhu, nebo že se v celém Liberci pozná, že tam do "Světa zdraví " jde tím, že projede Libercem jezeďácký traktor s decimálkou na korbě, a na benešáku (náměsí) zavoní místo bezdomovců hnůj. Plácneme si. Hrochodýl hnedle vyrazí s otázkou :" Tak jak se chová náboj  .270 win." Tuto kulovnici mám rád, dobře náboje znám. Ale mlčím. Okno mám jako výkladní skříň, a nad hlavou mi sedí v oparu opička a mlátí o sebe činelkama, asi jako Homerovi v Simpsonových. Mlčím, mlčím, dělám ksichty, vteřiny plynou a vidím i na ostatních jak se jim ty jejich nepřející huby roztahujou a přes škodolibý škleb se mimika usazuje v pozici pobavený/zlomyslný úsměv. Konečně ze sebe vypravím :" Ty Prasodlaku mizernej, ty mořská krávo, ty víš, že vím, jen si nemůžu vzpomenout. Zeptej se na jinou ráži!" . Okolí řve smíchy, až jim tečou slzy. Házím ručník do ringu a sklesle dodávám: "Dostals mě, cizinče", a nesměle navrhuji, že tomu spolku kočičí pracky by stačilo, kdybych se tam otočil a blbnul s imi tři měsíce. Kamarád je neúprosný, a mě je líto tolika peněz. Bohužel nikdo nechce uzavřít další sázku o tom, že když fakt zhubnu, tak to za mě zaplatí. Tuckelbery se nechá slyšet: "Jsem sice ožralej, možná jsem i občas hodnej, ale nejsem blbej". Můj osud je tímto zpečetěn, a ten Hrochodýl se směje a oznamuje mi, že už mě tam asi před hodinou zaregistroval a že mě budou odtam kontaktovat. V prasečích očičkách se mu ještě zableskne a dodá "A holenku, já tě budu tam i zpátky doprovázet, na to si čas udělám!" A jsem v pytli, co řekne to splní, a to do puntíku. Vzpomínám si, jak jsme se o něco vsadili už dávno v pubertě, a prohrál. Vsadili jsme se, že naskočí na nákladní vlak a nechá se odvézt do další stanice. Naskočil v Turnově a jel až do Mladé boleslavi. Zpátky to dal podobně, že prej už si tak nějak na zimu a drncání zvykl. jó, je to príma kámoš, s ohromným tělem, srdcem a smyslem pro humor, ale s tou sázkou za 20 litrů mě pěkně (dámy prominou) nasr*l. 

Za pár dní mi někdo z toho ústavu volal a piskllavým hlasem se ptal "Vy jste pan Starej chemik? " Odpovídám vždy stejně neznámým volajícím "Jestli Vám dlužím peníze, tak nejsem." Na druhé straně odmlka , a pak pokračuje"Máme od vás ze světa zdraví registrovaný zájem o naše služby....bla bla bla, domluveni. tak ve čtvrtek ve 14 hodin vás ráda uvidím". No to jistě, myslím si, ale neřeknu to. Ta tak ráda uvidí mých dvacet litříků, na mě se těší tak maximálně finančák a zubatá. Nu což ale, porážka a parohy se musí umět nosit! Na první schůzce mi paní změřila, zvážila takovou chytrou váhou co ukáže vodu, svaly, viscelární tuk, vnitřní tuk a oznámila mi, že "Fyzicky jste na tom asi jako 70 letej dědek, s tím se musí něco dělat!" Říkám si "Zato tobě je babo už nejmíň 2000 let. Vzhledem připomínala dobře vysušenou mumii, hlas ji pískal jako když dlouho vítr a písek omýlá píšťalu céčko od varhan a byl jsem si na 100% jistý, že to opřený koště o dveře je její dopravní prostředek. Tfujbabl ženská, počkej, užiješ si. Svý těžce vydělaný peníze vám tu zadarmo nenechám! Povídáme si o vysokým krevním tlaku, tepu a fibrilaci. Na konci první schůzky jsem dostal dva poukazy. "S tímhle si dojdete do nemocnice na rozbor krve, a tady do toho sáčku si uděláte výtěr z konečníku a zašlete do laboratoře". Ihned ji říkám "A nemohla byste mi ten výtěr udělat Vy, já se svým objemem se tam jaksi ani neotočím, prdel najdete pod třetí faldou, děkuju". Baba rudne, mračí se a vidím, že dotaz bere zcela vážně. Tváří se rozpačitě a říká , že to ona nemůže ,ale třeba můžu až se vyprázdním trochu do toho šťouchnout a hermeticky uzavřít a odeslat. Baví mě, jak se bojí jít do toho "na hulváta" a dělám blbýho (což se ani nemusím moc snažit, to mi jde samo) a ptám se"Jak vyprázdním? Na analýzu trávicích bakterií potřebuje laboratoř teda blitky (záměrně volím toto slovo) , nebo až se (dámy odpustí ) vyseru tak se v tom mám pošťourat?" Zcela konsternovaná koučka a výživová poradkyně povídá :"Až to druhé". Povídám, ji, že jsem rád, protože bleju nerad. Dostávám na cestu vytištěný jídelníček , bloček A5, papír , tužku a doporučení "A aby nám to hubnutí šlo, můžete si zakoupit nějaké přípravky pro hubnutí" Ptám se co preparáty obsahují a dozvídám se že kofein, kapsaicin a další veselosti. Na dotaz zdali mě chce zabít, bezelstně odpoví že ne. Poděkuji ji a připomenu zdravotní trable. Nic, jako bych hodil hrách na stěnu. Ještě za mnou mezi dveřmi volá "A pane Chemik , do bločku si pište co jste všechno snědl!" Odpovídám ji, že si pořídím blok A4 , protože ten příručníček bych popsal za týden,, a druhen týden bych skladoval jen obaly od potravin, a odcházím. Babě se viditelně ulevilo a mě začal boj, boj se svou pýchou, zlomyslností , vyvažováním myšlenek jak až moc mám být "zlý" na paní, která se jen snaží uživit. Ale uživit, nebo parazitovat? Spocená koučka mi za sklem nejistě mává. Mám radost, že jsem udělal spousty dobrýh vtípků a zlý dojem, ale rozhoduji se, že trochu při další schůzce uberu na průraznosti. Mumie a kulturní památky neničím, a nechci být vandalem věcí, natož duše. Na příští setkání se připravím, a budu hrát pro změnu slušného a vzdělaného člověka. Zase se pobavím. 

Děkuji Vám, že jste dočetli až sem, za překlepy se Vám olouvám, i za měkká a tvrdá I , Y. Přeji Vám veselou mysl.