Datum registrace: 14. 05. 2012
vsliz
Původní Sebekoučink
0 %
0 kg
12 kg
Již zhubnuto: 0 kg
Získané body
Počítadlo pohybu
Můj pohyb | |
---|---|
Chůze: | 0 km |
Kolo: | 0 km |
Cvičení: | 0 h 0 min |
Všichni uživatelé | |
Chůze: | 136831.30 km |
Kolo: | 66657.70 km |
Cvičení: | 5696 h 21 min |
vsliz
Jak psát blog?Krátká dovolená na Slovensku, aneb jak odolat lákadlům
06. 03. 2013
Máte příbuzné na Slovensku? Já jo!
Kdo máte, dáte mi za pravdu, že návštěva u rodiny v krajině našich východních sousedů je vždycky masakr. Haldy jídla, zákusků a litry alkoholu v nejrůznějších podobách. Na Slovensku mám pevné kořeny, narodil jsem se totiž jednoho vlahého podzimního večera roku 1969 v Nitře :-) Jezdíme tam s rodinou a rodiči tak nějak pravidelně, moje děti s babi a dědou na prázdniny a já, jak mi to vyjde, cca ob rok. Proto jsem teď uvítal příležitost jet s našimi na 4 dny za prababičkou, která v neděli oslavila úctyhodných 89 let a příbuznými jak z otcovy, tak z máminy strany.
Středeční ráno bylo pošmourno. Přijel jsem z Hroznětína, naložil doma kufr a notebook a tradá ke garáži, kde na mě čekali naši. Ráz na ráz přehodit bagáž do jejich auta, neb KIA Sorento uveze fakt víc než moje obstarožní Astra Caravan, uklidit Astru do garáže, sed za volant a tradá směr Praha, Brno, Pezinok. Jelikož ještě proti tátovi řídím o dvacet let méně, a to už řídím auto 26 let, role řidiče padla na mne. Projel jsem autem celou Evropu včetně Skandinávie, tak mne nějakých 550 km na Slovensko nemůže překvapit. A taky nepřekvapilo, protože kdo víte, jakej je Sorento kočár, dáte mi za pravdu, že na začátku dálnice zařadíte pětku a na konci ji vyndáte, motor se 150 koňskými silami si brouká, jako by ani nic nevezl. A že jsme měli naloženo, rodiče jsou korpulentnějších postav a mých 114 kilo také není z nejlehčích, navíc jsme toho vezli, že jsme museli na střechu přidělat rakev, která se velmi osvědčila. Po přestávce v Brně, kde jsme navštívili máminu sestřenici, jsme dojeli do Pezinoku, který leží v podhůří Malých Karpat asi 30 km severovýchodně od Bratislavy. Přivítali jsme se s rodinou, vybalili, já uklidil auto k sousedům do dvora, protože k tetě se prostě taková kára nevešla a přišla první zatěžkávací zkouška: večer táta vybalil x lahví vína, které si přivezl jako vzorek z Čejkovic, odkud pravidelně bere víno, které mu dodává jeho dobrý kamarád. No co se budu vymlouvat, neodolal jsem a ty dvoudecky jsem nepočítal, vím jen, že toho bylo dost. Do toho samozřejmě hromada jídla, ale musím říct, že jsem byl ukázněný, pouze jsem normálně povečeřel a poté jen popíjel víno. Kupodivu mne ráno nebolela hlava, ale jak vám poví každý Moravák, po dobrém víně člověka nepálí žáha, ani ho nebolí hlava.
Na druhý den ráno jsme se vydali do Nitry a do vesnice, kde máme spoustu příbuzných a známých, do Poľného Kesova, který se nachází asi 20 km jižně od Nitry. Ubytovali jsme se v penzionu a skočili k jedné z mnoha tet na návštěvu a na kafe. Jak to tak bývá, nezůstalo jen u toho kafe, teta prohlásila: tak som napiekla zopár koláčov. A odkryla kartonovou krabici o rozměrech metr krát metr :-D :-D Moje mamina, která už byla na několika kursech STOB, neodolala, na druhou stranu se ani nedivím, protože to nebyly koláče, ale luxusní čokoládové zákusky, teta je mistryně Slovenska v pečení (ale to jsou asi všechny tety, které tam máme, hihi). A víte, jak to je: nejde vydržet u jednoho kousku, je to návyková věc stejně jako tyčinky, brambůrky a jiné neodolatelné "nezdravé" věci. Já měl docela výhodu, jelikož fakt nemusím sladké, ne že bych nejedl třeba nanuk, zmrzlinu, občas po cestě větrové bonbóny, ale sladká jídla mi nic neříkají, i když vím, že kdybych si vzal, tak je se mnou asi konec, mamka to popisovala jako "nebe v hubě". Takže co byste řekli? Nevzal jsem si a vůbec nic to se mnou nedělalo.
Nevzal jsem si taky proto, že nás čekal oběd. Na ten jsme se přesunuli do restaurace Koliba v nedaleké vesnici, kde jsme měli dostaveníčko s dalším z řady příbuzných, strýcem a tetou z Nitry. Jelikož těch setkání bylo fakt hodně, dali jsme si takový setkávací oběd. A když Koliba, tak bryndzové halušky! Musím říct, že jsem se na ně těšil jako malý kluk. Polévka byla halászlé, ryby miluju a už jsem ji dlouho nejedl. Oběd příjemně uplynul a porce byly tak akorát, tudíž jsem se ani po obědě necítil nika přesycen, je zajímavé, že v některých restauracích se člověka nesnaží porcemi "zabít" :-D Jedl jsem pomalu, jak nás to učili v kursu a je fakt znát, že to funguje, mozek tělu asi po deseti minutách řekne, že má dost. Takže to chce se necpat a nehltat, ale dát jídlu čas, který si zaslouží.
Další návštěvy u dalších tet, další sladkosti a alkohol, který mne jako šoféra minul, ale přiznám se, že bych mu stěží jinak odolal.
Večer jsme s maminou zašli v penzionu do bazénu, já dal asi dvacet délek, máma se vycachtala, šli jsme na pokoj, já zpět dolů do baru s notebookem, abych vyřídil korespondenci a koukl, co je u nás nového a dal si, na to jsem se tedy celý den těšil, dvě typické slovenská piva: Budvar :-D
Druhý den se cyklus opakoval, jídlo, pití, návštěvy. Držel jsem se, jedl jen tak, abych neměl hlad a snažil se hlavně hodně chodit pěšky, protože vzdálenosti nebyly nijak dlouhé a vozit se všude autem mi přijde zbytečné. Tedy probíhalo to tak, že jsem naše odvezl k příbuzným, jsou už přeci jen starší lidé, já odvezl auto k penzionu a prošel se po vsi, kde jsem takříkajíc strávil dětství a která se za těch cca 35 let moc nezměnila.
Další den jsme strávili v Pezinoku oslavou babiččiných narozenin, která se nesla ve znamení pečené kachny, knedlíků, zelí a neskutečných zákusků a exkluzivního dortu. Odolal jsem lákadlu sladkostí, vzal si k obědu jeden menší knedlík, kupu zelí a kachní stehno, které bylo fajn vypečené, křupavé a nebyl na něm skoro žádný tuk. Zase se člověk nebude furt jen žinýrovat, ne? Po obědě jsem vyrazil ven a prošel se po Pezinoku, který vzkvétá a až jsem žasl, kolik nových obchodů se vyrojilo od doby, kdy jsem tam byl naposledy. Neodepřel jsem si ochutnávku místních piv, slovy tří a dal si pár kilometrů městem, bylo co fotit a vidět. Večer jsem si procházku zopakoval, byl na březen výjimečně nádherný den. Opět jsem si nedal ani jeden zákusek a k večeři chleba se šunkou a kupu zeleniny, tedy musím se přiznat, že jsem ucucával vaječný koňak, tomu totiž odolat nedokážu :-)
Dovolená uplynula a já odjížděl s pocitem, že se to dá zvládnout bez nějakého velkého přemáhání a člověk se nemusí nacpat sladkostmi a tučnými věcmi k prasknutí, stačí prostě místo vysedávání u stolu vyrazit ven do města.
No a včera jsem si po pár dnech, kdy jsem nedržel nějaký zvláštní režim, spíše běžný, který mám už cca 4 měsíce, žádné velké upejpání, stoupl na váhu. Pravidelná strava a denně dvacet km na kole a váha šla dolů o půl kila :-D
Tudíž ani dovolená na Slovensku nemusí znamenat těžkou hlavu. Musím se přiznat, že v sobotu ráno jsem těžkou hlavu měl, protože jsem den předtím bojoval se Slovenskou slivovicí a co myslíte? No vyhrála! Protože s ní umí remizovat jen Moraváci. Naštěstí tam člověk nejezdí každej den a jak už někdo kdysi řekl: vyzkoušet se má všechno, ale musíte vědět, že v nejlepším je třeba přestat! :-D
Hodnocení (3 hlasů):
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
06. 03. 2013 10:31
vsliz
Díky. Musím se přiznat, že moje předchozí pokusy o hubnutí nebyly bez nervů a traumat s odříkáním si. Člověk tomu nesmí podlehnout, život je o rovnováze. Když chci něco sníst a je to tzv. nad rámec, musím tomu dodat výdej navíc. A funguje to. Tělo mi slouží, nony mě nesou, tak nepotřebuju utrácet těžký prahy za potravinový doplňky a zázračný diety. Tyhle blogy se ale fakt snažím psát tak, aby to působilo motivačně, protože já tu motivaci občas taky potřebuju a v minulosti jsem hodně a hodně potřeboval. Díky lekcím s paní Černovou ze STOB jsem dost věcí pochopil a začal se na hodně skutečností koukat jinýma očima. A proto vám všem přeju, abyste to brali jako já. Když nejde o život, jde o ho... píp :-D
06. 03. 2013 10:31
Bratr mé tchyně byl Slovák a když jsme mu přivezli domácí víno na ochutnání tak jen řekl. "No keby sa prepalilo, bylo by lepšie" :-) Tam pálili snad i šišky ze stromu.
06. 03. 2013 10:17
Nad Tatrou sa blýská... Slovensko mám ráda. Článek se četl sám a smekám, že jsi lákadla vydržel... to já v sobotu podlehla pečenýmu koleni s pivem... Kolika jako hrom a kocovina jak vyšitá...fujtajksl...Babička pochází z Lúk pod Makytú, občas tam jedeme za rodinou a chuťovky, co slováci donesou na stůl, jsou famózní...
06. 03. 2013 10:15
Tvůj přístup se mi líbí, žádný nervózní asketa, který má hystericky záchvat z kachny nebo z pohárku slivovice, ale taky žádný šílenec, který musí sníst vše, co se nachází na hostitelově stole, zlatá dobrá střední cesta. Obdivují Tvoji vyrovnanost!
06. 03. 2013 10:10
Moje babička a maminka se taky narodila v Nitře. Maminka tam nevyrůstala, ale vždycky tam jezdily ke "slovenské babičce" na prázdniny. Babička je z osmi dětí, takže je vždy velké kolo návštěv, když tam zavítáme. Krásně si vystihl atmosféru takových návštěv a moc chválím ten pohyb navíc!
06. 03. 2013 10:05
Fakt se až sám sobě divim, jak dokážu být ukázněnej. Asi to taky bude tím jarem, člověk dostává do žil víc pozitivní energie ve formě slunečního svitu. I v tý kanceláři se mi líp existuje. Počasí má na psychiku a fyzično fakt velkej vliv. Hlavní je fakt kompenzovat příjem energie fyzickou aktivitou. Páč to si pak člověk nemusí odpírat opravdu nic.
06. 03. 2013 09:57
Opět krásně napsáno, jsi borec, že jsi odolal, to já bych neodolala :-(
vsliz
Aktuality
Kvíz o ceny
Ankety
Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?