Možná...

Slovo tak často používané a to hlavně mnou. Tak často - až znamená téměř negaci. Ale co s tím dál? Několik dní přemýšlení a zvažování situace přešlo do drobných změn, které zkouším dělat. Jako první jsem si uvědomila, že asi fakt mám závislost na cukru (pokud něco takového skutečně existuje). Ráno si neumím představit bez něčeho sladkého, kafe se bez toho bílého zabijáka opravdu pít nedá a po sklenici na lačno ráno (jak se zdá se má) jsem málem hodila šavli. Ale podařilo se mi do sebe nasoukat musli s odtučněným mlékem a pak vajíčko+2bílky s kouskem žitného chleba. A nebylo to až tak špatné. K obědu guláš z hlívy ústřičné zahuštěný špaldovou celozrnnou moukou a rýže (nepřevařená). A ani nemám hlad, když se blíží šestá večerní. Přeci ale sáhnu po těch sucharech, co na mě koukají už asi měsíc ze špajzu a položím na dva kousky plátek šunky a eidamu se třemi rajčaty k tomu. A voda... Bože, pořád piju. Že bych měla vody málo? A pořád mě to honí. Jako by se tělo nadechlo.

Zvolna přemýšlím o pohybu. Myslím, že zvolím pilates. Tedy... Nejdřív 10 minut na rotopedu a pak pilates z youtube. Nebudu se hned hnát někam mezi lidi. Přeci jenom to jsou zase pohledy. Ale co dál?

A vida, to je docela nové.

Z možná se stalo "a co dál"? Je to pokrok? Kdo ví? Já stále ne.