Že tak,jak je dnes,musí být nutně i zítra?
Jak kdy a kde....

Včera jsem vnitřně zářila a věřila, dnes pláču a jsem to zase Já. Zatímco se mi má mysl snažila vnutit, že léto se přežít dá, dnes mne něco opět přesvědčilo, že v mým případě to nepůjde v týhle republice asi nikdy.

Stala se totiž hrozná věc. Člověk vyžraný,věčně v mikinomyši chodící, vyšel ven v letním oděvu. Pestrém. Sladěném. Kryjícím. Prostě letním! Jenže oči druhých říkaly, že takhle by to tedy nešlo.
Oči se přilepily na modrou barvu potisku a odmítaly se ho pustit i za rohem. Ve 30 stupních nebylo čechům zatěžko vylézt zpoza rohu a podívat se s rukama na bocích a vypnutým tučným břuchem znovu na tu nebývalou opovážlivost a bokatou mohutnost.

Vedro,které kolem mne vířilo,mne obemykalo stejně,jako když jsem chodila halena ve svém mykimausovi, takže mi přišlo jedno, jestli jdu v teniskách nebo sandálech.
Oslepovalo mne slunce a moje bíle bledá pokožka svítila na kilometry...musela být vidět i z vesmíru. I z letadla museli vidět,že jdu!
Nalétávaly na mne mouchy, vlasy mi plihly a v kontrastu mých bílých vyšisovaných loken a rudých lící bylo cosi...komického,co ostatní ale očividně těšilo.
Škodolibost druhých se do mne vsakovala a dělala mne určitě ještě větší.
Vchodové dveře,výlohy a skleněné prostory mi vracely obraz matrony po 50 dětech.
Na to si tak nějak pořád zvykám a nezbývá asi než to přijmout,ale myslím si, že hlavní vinu na tom všem nesou mé oči.

Moje oči mi při pohledu na mě samotnou od hrudníku dolů říkaly, že nechápou, jak je možný že všude vypadám jinak.
Kdyby to šlo,svým očím bych vážně napráskala za to, že mi tak vytrvale lžou.

Za to,že mi doma ukazují má stehna jemně bronzová a v podstatě vytvarovaná.
Že doma má mé bříško plochost a lezou mi kyčle, zatímco venku mám boky dva metry a stehna mají výrazné x, i když mi stín háže odraz souměrných přesýpacích hodin.
Že si se mnou hrají i přes to, že si je umím tak hezky nalíčit.

Napráskala bych své hubě, která na oslavách potřebuje žrát chlebíčky a dorty.
Urvala bych tu hlavu, která pořád věří těm šklebům a pohledům druhých.
Zapíchla bych to srdce, které se ihned zatřese strachy a zklamáním a zlomila bych hřbet, který se ihned ohýbá,místo aby se pyšně narovnal.
Zamkla bych do komory  ty oči,které se ozývají, když to nejmíň chci.
Mé ruce říkají, že mé plné tvary se zpevňují a jsou hladké,takže dotek na ně není nepříjemným...jenže to ihned zase zabijí oči a hlasitě vykřiknou,že to k ničemu není,protože ty dolíky vidět JSOU.

Dnešní mejkap se mi nebývale vyvedl...jenže to k ničemu nebylo, protože moje oči,poté,co hlavě našeptaly, na jak hrozném těle se nese,přiměly ohnout nejen šíji ,ale i hřbet k zemi.

A tak dnešek prožila mladá žena,která sice má víc jak 20 kilo nadváhy, ale která úzkou pánev mít nikdy nebude,se sklopenou hlavou a věčně se opakujícím otazníkem: jak tedy vlastně vypadám?

( víte o  co že u mě jde? až půjde reklama na Hornbach,muže jak tančí s vrtačkou a žena mu nese do pokoje kafe a zarazí se nad ním,pozorně si té ženy všimněte. Ji totiž nepřehlédnete. Její boky a tím pádem i stehna jsou široká a vytváří dojem nohou do X. To jsem totiž já.A to bolí.)